Kšeft s facebookovým přátelstvím (část třetí)

1 391 Shlédnuto

Nepřítel mého nepřítele

Existuje úsloví, které mi běží v posledních měsících v souvislosti s naším tématem hlavou stále častěji. To úsloví zní „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. První zmínky o něm se dobereme už čtyři století před Kristem v indických spisech. Obecně mluví o tom, že je výhodné se spojit proti společnému nepříteli. Vzniká nám tím spojenec, s nímž můžeme v mnohém nesouhlasit, můžeme s ním být dokonce i ve sporu, ale tváří v tvář společnému nebezpečí jsme ochotni nechat nesouhlas a spory stranou.

Náš seriál se věnuje možnostem využití a zneužití facebookových přátelství. Ta, stejně jako skutečná přátelství, vznikají na základě sympatie, která má ale v online světě daleko horší vybavení než ve světě offline. Na sociální síti nemáme možnost vidět danou osobu zblízka, až na výjimky neslyšíme její hlas, nevidíme její gesta, pohyby, necítíme její pach (ano, i tím se v offline světě naše sympatie řídí, často aniž bychom si toho byli vědomi).

Co nám tedy zbývá? Profilová fotografie, ostatní fotky, můžeme si přečíst, co neznámý člověk píše a jak to píše, vidět, jaké příspěvky sdílí. Mluvili jsme už o jedné ze základních charakteristik facebooku, jíž je vše zjednodušovat, černobílit, vypichovat to, co je „víc sexy“, tedy akci, konflikt, skandál. Dáš lajk, souhlasíš, dáš smajlíka, pohrdáš. Podle takto okosených projevů lidské bytosti si děláme představu o živých lidech, s nimiž se chceme nebo nechceme facebookově přátelit.

Co nás vlastně vede k tomu, abychom zvažovali přátelství s lidmi, které známe tak málo? Je to prosté. Jsme pod tlakem masivní nabídky platformy samotné. Zejména pokud se nám už někdy povedlo narazit na někoho, s nímž souzníme, kdo pro nás znamená obohacení, spřízněnou duši, je snadné si říci – proč ne?

K tématu třetí části našeho seriálu se musíme ponořit do svérázného světa veřejných online diskusí. To je disciplína, v níž je ohrožen každý. Umí to vypadat jako simulace bitvy. Kdo to někdy zažil, sám ví, jaký je to pocit, když vás za vyjádřený postoj zasypou mraky lajků a srdíček, nebo se na vás naopak všichni sesypou. V tu chvíli vám spřízněná duše připadá jako dar z nebes. Facebookové přátelství s někým, kdo se vám v takové debatě postaví v bok, je pak nasnadě.

A tady se dostáváme k tomu kruciálnímu momentu. V tu chvíli nemáme myšlenky na to, abychom tomu nečekanému spojenci lustrovali profil. Jsme zcela lidsky a zcela právem vděční za podporu, o svém postoji jsme přesvědčení a diskutující to nechtěli chápat, úplně nesmyslně na nás útočili, i když jsme byli v právu, tohle byl jediný rozumný člověk široko daleko. Tak se nám v přátelích ocitne člověk, o němž nevíme nic jiného než to, že stejně jako my nesouhlasil s ostatními diskutujícími.

To samo o sobě je je jeden z nejhezčích způsobů, jak přijít k přátelství. Bratrství ve zbrani bývá základem nejtrvalejších a nejpevnějších přátelských vztahů. Jako možnému nebezpečí se tomuto způsobu vzniku FB přátelství věnujeme kvůli magickému vlivu facebookové zkratky. Algoritmus platformy nemilosrdně vyhledává krvavé maso, které by nám předhodil, a co nejjednodušší schémata JAK vnímat a reagovat. Líbí? Enter. Nelíbí? Enter. Sympatie? Enter. Na všechno je ikonka, abychom netápali. Je se mnou? Kamarádi. OK.

Lze si v takovém vesmíru vůbec dovolit luxus zvaný důvěra? Facebook dělá opravdu hodně pro to, abychom se tak jemnými nuancemi nezabývali. Je pravda, že je v jeho nabídce pár nástrojů, které nás mohou podobných situací ušetřit, stojí to ale hodně klikání a obvykle se do těch míst dostaneme až po velmi bolestné zkušenosti. Například zrušit FB profil je otázka poměrně dlouhého pátrání – pochopitelně. Ani Mark Zuckerberg ani jeho inzerenti si nepřejí, aby z jejich zlatého dolu zmizel byť i jediný dolar.

Fandíte Spartě a zveřejnili jste to? FB vám naservíruje články o tom, jak se Spartě ukřivdilo, s mnoha vykřičníky. Nedá vám to, otevřete příspěvek. Potkáte tam spoustu sympatických lidí, kteří sdílí váš názor, že to byla špinavost, podfuk, zkrátka humbuk. Notujete si, že jim to váš klub příště natře – a najednou se tam, prosím, objeví šílenec, který tvrdí, že to ten rozhodčí zapískal správně. To přestává všechno. Je třeba mu okamžitě a důrazně vysvětlit, jak se věci mají a kde je pravda.

Nebo si představte opačnou situaci. Náhodou se ocitnete v diskusi o tom, že jsou plechovky lepší než skleněné lahve. Vy máte k dispozici supermoderní studii, která říká, že je to blbost. S vervou se pustíte do obhajoby skleněných lahví a až za chvíli zjistíte, že jste se připletli na stránku „Dejte šanci plechovkám“, a že vaše studie tam naopak žádnou šanci nemá. Jistě si umíte představit, jak zaplesá vaše srdéčko, když někdo řekne: moment, to jsem taky slyšel, znělo to rozumně…

To důležité je, že diskuse na FB je jako oříšky. Nemůžete přestat. Někdo napíše nesmysl a vám to nedá, napíšete mu to. Někdo vám něco vyvrací a vy se s ním přete, protože jste si vědomi, že to čtou lidé, které znáte, stejně jako si toho je o svých známých vědom on. Nechcete být za blbce, on nechce být za blbce. Odpovídáte rychle, protože byste mohli vypadat, že vyklízíte pozice. A když dojdou argumenty (ne-li dřív), dojde na invektivy, osočování, výsměch.

V takovém prostředí a v takové náladě se ani v hospodě obvykle mnoho nevyřeší. Tady navíc nepadají facky, neexistuje přirozený ventil té rostoucí naštvanosti, takže se končívá všemožnými výhrůžkami od trestních oznámení až po fyzickou likvidaci. Po takové debatě člověk překypuje emocemi, je zklamaný, naštvaný, žere se pocitem křivdy i viny za některé výroky… V hlavě mu víří scénáře jak takový spor dodatečně vyhrát.

Později nás napadnou věty, které jsme měli použít, efektní argumenty; pokud se nás to dotklo osobně, nakonec to nevydržíme a buď se vrátíme na místo činu nebo napíšeme soukromou zprávu. Pokud se to povede vyřešit smírem, je to paráda. Obvykle se to ale velmi rychle sveze do předchozího modelu a pokud je to veřejně, někdo se přidá k nám, někdo k našemu oponentovi a věc se šíří jako mor. V tu chvíli už si dávno neuvědomujeme, že se hádáme výhradně (nebo téměř výhradně) s lidmi, které vůbec neznáme, kteří vůbec neznají nás. Svět se nám smrskne na „se mnou“ a „proti mně“.

Druhý den jsme buď ukřivdění nebo máme špatné svědomí, to podle nátury. A když se odhodláme se omluvit za svoji půlku včerejší apokalypsy a někdo (obvykle někdo úplně odjinud) nám to neopatrnou formulací shodí, utvrdíme se v tom, že s touhle partičkou se nemá cenu bavit. Kognitivní zkreslení devastující proces dotáhne k dokonalosti. Aniž si uvědomujeme, že jsme naletěli facebooku a sami sobě, vytvoříme stav buď a nebo a bavíme se nadále raději s těmi, kteří našim oponentům nemohou přijít na jméno. A jen na naší schopnosti znovunabytí chladné hlavy a kritického myšlení záleží, jak hluboko se do toho propadneme. Už tady otvíráme vrátka různým přihřívačům.

Představte si, že jste záškodník v týlu nepřítele. Dovedete si představit lepší platformu k manipulaci než vyhrocenou internetovou diskusi? Jste anonymní a když se na někoho nabalíte, vaše působení může mít nedozírný dosah. Poštíváte bez námahy lidi pro sebe výhodným směrem ku svému prospěchu, zatímco vaše cíle makají ze všech sil, aby vám to usnadnili. Pokud se původní konflikt točil kolem témat, kde skutečně o něco jde, lze takhle zjančenou partu navést téměř k čemukoli. A co je na tom nejsmutnější – někdy toho ani není třeba.

Takže jak z toho ven?

Ten, kdo vás podpoří ve vyhrocené debatě, s vámi možná souhlasí v jedné věci na světě, ve zbytku můžete být na úplně opačných názorových pólech. Pokud se konflikt rozpoutal mezi lidmi, kteří se znají, měl by se také mezi nimi vyřešit. Ti, kdo se na diskusi nabalili, neznají kontext a pokud jsou rozumní, od debaty se distancují. Pokud ne, bude pro nás lepší si věc nejdřív vyříkat mezi sebou a u náhodných spojenců si počkat, co se z nich vyklube.

Pokud se diskurs strhl mezi neznámými lidmi, buďte s podporou nebo s jejím přijetím stejně opatrní, jako kdyby se to stalo třeba v tramvaji nebo v restauraci. A vždy platí – když váš oponent argumentuje a váš novopečený spojenec na něj vyrukuje s granátometem, buďte to vy, kdo „spojence“ umírní. Za svůj díl debaty si každý nese zodpovědnost, ZEJMÉNA ve veřejném prostoru a ZEJMÉNA při vážných a zásadních tématech. Když někoho ve vzteku veřejně vykoupete v bahně aniž máte matné tušení, zda si to zaslouží, nebudete mít možná už příležitost to napravit. A facebook má ten hrůzný dosah.

To, že vás něco zaujme, ještě NEZNAMENÁ, že v tom musíte mít jasno. Nenechte se vmanipulovat do facebookem preferovaného stavu buď a nebo, v němž přestane jít o věc. Zjišťujte si informace. Chtít nebýt za blbce a chtít vyhrát je přirozená věc. Ale tisíciletí civilizace nás učí, že toho, kdo nás nepozdravil, nemáme praštit kyjem do hlavy. I kdyby kolem nás byl dav lidí skandujících „majzni ho“.

Zkusme to urovnat. Zkusme tomu dát čas a soukromí. Pomůžeme tím sobě, oponentům i celé věci, zavřeme ta dvířka k manipulacím a zneužití. A naši oponenti a spojenci? Po ovoci je poznáte. Tahle slova, která známe necelé dva tisíce let, jsou dobrým vodítkem, pokud tomu dáme čas. Slovo přítel si trochu trpělivosti zaslouží.

Přítel je víc než jen nepřítel mého nepřítele.

pokračování příště –

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část druhá)

725 Shlédnuto

Fígle s identitou aneb falešné profily

Pojďme začít od konce. V této části našeho seriálu úplně vynechme slovo TROLL. Jeho definice není jednoznačná a v diskusích je jeho užití často zavádějící, i tím se význam tohoto slova posouvá a může být spíš ke škodě než ku pomoci. Věnujeme mu – a dalším pojmům z oblasti hybridních strategií – samostatný prostor.

Facebook má pro osobní profily poměrně jasné pravidlo – máte na nich mít jméno, fotografii a datum narození; to vše by mělo být pravé, aby komunita facebooku byla v bezpečí. Tento požadavek jde ovšem obejít tisícem způsobů z tisíce důvodů.

Pornohvězdy a jiné self promo profily

Snad nejjednodušeji definovatelné a rozpoznatelné jsou falešné profily jaksi „čistě na kšeft“. Požádá-li mladého muže o přátelství dívka neuvěřitelných tvarů s exotickým jménem a velmi spoře oblečená, může si být onen mladý muž, není-li shodou okolností Brad Pitt, téměř jist, že této víle jde jen o jedno – o jeho kreditku.

Často se vám také může stát – zejména pokud máte hodně přátel – že vás o přáteství požádá sympatický chlapík nebo dáma a než se nadějete, objevuje se vám na zdi od tohoto „soukromého profilu“ jedna byznysová nabídka za druhou.

Prázdné profily bez přátel a historie

Pokud vás o přátelství požádá profil bez fotografie a třeba jen s několika málo přáteli a posty, ještě to nemusí znamenat, že pro vás představuje nebezpečí. Mnoho lidí zejména starší generace si „teda založilo ten fejsbůk“, když přátelé nebo rodina naléhali, ale nemají potřebu se na něm nijak obzvlášť prezentovat, chtějí mít možnost si prohédnout příspěvky a být pro ty své lidi k dosažení. Pokud vám jméno takového žadatele nic neříká, určitě je lepší zkontrolovat žádosti o zprávy. Nekontaktoval-li vás, počkejte si, až to udělá.

Větší opatrnost už je na místě u profilu podobně prázdného, ale s fotografií zviřátka nebo květinky místo vlastního obličeje. I takový profil může být živý člověk a přátelství s ním vás může obohatit, ale rozhodně je v takovém případě vhodné vyčkat, zda v žádostech o zprávy svou nabídku přátelství zdůvodní. Zejména pokud příspěvky u takového člověka na zdi jsou neutrální nebo se drží jednoho (často bohulibého) tématu, takže se z nich o onom člověku nelze nic dozvědět.

Falešní slavní

Vendelín Švankmachr, který má jako profilovku obzvlášť vydařený portrét Elvise nebo Lea Di Capria, je spíše k pousmání. Navíc to klidně může být nevinná legrace nebo je Vendelín prostě fanda zmíněné osobnosti. Pokud vás ale požádá o přátelství například herecká hvězda nebo slavný spisovatel, ostražitosti je třeba.

Natož pokud vás osloví hrdina seriálu nebo třeba drak (to není žert – skupin milovníků draka Bezzubky z filmů Disneyovy produkce Jak vycvičit draka je hned několik a profily s jeho jménem se také najdou, mají tisíce fanoušků a některé jsou napěchované opravdu odpornými příspěvky – člověk by sotva vymyslel lepší lákadlo pro děti, kdyby ho vymýšlet chtěl, naštěstí nemají na facebooku co dělat).

Tady je třeba se zastavit u pojmosloví a pravidel. Veřejně známé osobnosti mohou mít na facebooku takto ozanačenou stránku. Jsou-li to skutečně ony, mívají tuto stránku označenou jako ověřenou. Taková stránka ovšem nemůže mít přátele ve FB slova smyslu (ty může mít jedině soukromý profil – i ten je možné ověřit a pak je jako ověřený označen), jedině fanoušky. Takže pokud vás žádá třeba zrovna Brad Pitt o přátelství, buďte ve střehu.

Filmové, seriálové nebo literární postavy se na facebooku vyskytovat mohou, musí být ale takto označeny a pokud nejsou, musí být jasně vymezen žánr stránky. To znamená, že můžete vytvořit stránku, která paroduje výroky známého umělce, filmového hrdiny nebo politika nebo je stránkou jeho fanoušků, musí to však na ní být napsáno. Není-li tomu tak, jde o zneužití stránky i podle FB pravidel. Dá to rozum, budu-li se tvářit, že jsem Halina Pawlowská, moje kuchařské recepty bude číst o hodně víc lidí než když je vystavím pod svým jménem.

Facebookový účet – soukromý profil – je ještě něco docela jiného. Pokud vás někdo žádá o přátelství, může to dělat pouze se soukromého profilu. Ten může být jen jeden a pouze na jeho jméno, jedinou výjimkou je legální pseudonym, popřípadě přezdívka – tyto varianty nepředstavují předstíranou identitu. Vydává-li se žadatel za někoho jiného, natož za někoho, kdo neexistuje, v každém případě porušuje pravidla facebooku. K tomu už jistě potřebuje závažný důvod.

Žádá-li mne tedy o přátelství seriálový hrdina, který má navíc v profilu jako informace o sobě reálie existující pouze v seriálu, chci vědět, proč to dělá. Stejně se zachovám v případě soukromého profilu se jménem a fotkou jakékoli slavné osobnosti. Pokud v žádostech o zprávy nenajdu uspokojivé vysvětlení, přátelství nepřijmu. I kdyby měl takový člověk v přátelích desítky mých přátel.

Jistě může existovat velmi dobrý důvod, proč porušuje pravidla facebooku a proč nevystupuje pod svým jménem, pokud mám ale já mít se svým vlastním jménem na tom podíl, chci ten důvod znát. A je jen na mně, zda mi – když se ho dozvím – stačí.

Podvody tohoto typu se dají opravdu dobře využít ke zvýšení dosahu jakéhokoli projektu. Vracíme se tím obloukem k tomu, že velké množství přátel je rovněž využitelné/zneužitelné, protože profilu dodává na důvěryhodnosti, vidíme-li, že máme s dotyčným řadu společných přátel.

Život je nesmírně zamotaná věc a tak se nejspíš může stát, že k vexlům s identitou člověka dovede i dobrý úmysl nebo alespoň srozumitelný a přijatelný důvod. Takových situací je ale tak málo, že zasluhují individuální posouzení a postup rozhodně nejde zobecnit.

V těch ostatních případech je postup jednoduchý. Do přátel si berme lidi, které známe. Žádá-li nás někdo, koho neznáme, počkejme si na jeho důvod (je třeba zkontrolovat žádosti o zprávy). Pokud důvod nenapíše, připadá nám sympatický, má s námi spoustu společných přátel a jde mu o dobrou věc, podle profilu, a tedy žádost přijmeme, nebo jsme žádost zbrkle přijali a teď si nejsme jisti – počkejme, jestli nám za přijetí poděkuje nebo se nějak projeví. Pokud ne, oslovme ho sami. Pokud ano, máme možnost se rozhodnout na základě reakcí. Když ani na oslovení nezareaguje, odeberme ho.

Není bezpečné mít v přítelích člověka, u něhož nemáme tušení, o co mu jde. Můžeme mu sloužit jako lákadlo pro naše přátele. Můžeme mu naletět na spoustu promyšlených triků. Můžeme…

Anna Valentová

– pokračování příště –

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem Cui bono! Děkujeme…

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část první)

568 Shlédnuto

Podle čeho se rozhodujete, zda vyhovíte facebookové žádosti o přátelství? Přidáváte si jen lidi, které osobně znáte? Pokud ne, věnujte trochu času následujícím řádkům.

V životě offline máme jen málo přátel, s nimiž jsme se nikdy neviděli. Může se to samozřejmě stát, je to ale výjimečný jev. Na sociálních sítích a zejména na facebooku máme možnost se přátelit třeba i VÝHRADNĚ s lidmi, které jsme nikdy nepotkali. Je samozřejmě otázkou, k čemu by to bylo dobré, ale prostředí facebooku tuto možnost nabízí.

Facebook se tak může kadeřit tím, že propojuje lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a v principu má samozřejmě pravdu. Je skvělé se seznámit s někým, kdo sdílí naše zájmy, je skvělé se moci pochlubit přátelstvím s oblíbeným umělcem nebo politikem, je skvělé potkat dívku svých snů ve skupině motokrosových fanoušků (tedy, pokud my sami rovněž fandíme motokrosu).

Tak v čem je problém?

Technicky plyne z facebookového přátelství pár věcí, které jsou zneužitelné. Vaši přátelé většinou vidí, jaké příspěvky píšete a sdílíte, vidí, v jakých jste skupinách a kdo další je ve vašich přátelích. Mohou monitorovat vaše zájmy. Proč by to někdo dělal?

Otázka do pranice. Možností, jak zneužít facebookové přátelství, je bohužel dost. Nejčastějším důvodem jsou samozřejmě peníze. Ale ne vždy hned v prvním plánu. Další možností jsou různé osobnostní idiosynkrazie, existuje dokonce úchylka nazývaná “sběratelství přátel”. Jsou i tací, kteří o tom vůbec nekoumají, FB jim nabídne možného přítele a oni ho zkrátka odkliknou. Takoví ale obvykle nepředstavují jiné nebezpečí než to, že je hned neprokouknete.

Ale co když je to vážné?

Potíž je, když narazíte na sofistikovaného podvodníka. Potvrdíte žádost o přátelství někomu, kdo má v přátelích třeba třicet vašich přátel a při zběžném pohledu má stejné zájmy jako vy? Jasně, proč byste neměli? Může se ale stát, že od té chvíle mnoho měsíců pilně pracujete v jeho zájmu aniž o tom máte tušení. Pomáháte někomu vyhrát volby, získat kontrakt, dostat se do médií, pomáháte někoho zdiskreditovat nebo umlčet a vůbec o tom nevíte.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme!

EMOCE NA DISPLEJI – seriál

674 Shlédnuto

Haha. Znáte je. Smajlíky, které vyjadřují popadání se za břicho nad dobrým vtipem, nebo…

Emotikony na Facebooku jsou ohromně populární. Jejich kouzlo je skvělým zrcadlem naší schopnosti si na něco skočit. S tématem internetové džungle to souvisí natolik, že jim chceme zasvětit seriál, jehož první díl právě čtete, a celý workshop, ovšem offline. Používání těchto symbolů totiž přímo souvisí nejen s dynamikou diskuse, ale i s obchodním modelem sítě Facebook, kterému se při využívání této platformy volky nevolky přizpůsobujeme.

Cílem oné platformy není nechat nás hezky si popovídat a být odměněn dobrým pocitem z toho, kolik jsem dnes spojil lidí. Tvůrci facebooku si přejí, aby na něm inzerovalo co nejvíce firem, a aby naše cesta ke koupi (doplňte svoji oblíbenou noční můru) byla co nejjednodušší.

Takže je třeba nás naučit, jako myšky v laborce, že když prolezeme labyrintem, dostaneme cukřík. Facebook to prolézání vyřešil geniálně: ničím prolézat nemusíme a cukřík dostaneme stejně. Neučí nás nové a složitější úkony. Vrací nás do školky a odměňuje nás právě za to, že složité věci zjednodušujeme. Čekáme na zvednutý palec, který nás ubezpečí, že jsme své moudro napsali opravdu dobře.

Kdyby náhodou hrozilo, že bychom zaváhali, zda je zdvižený palec vhodným ohodnocením příspěvku, který jsme právě shlédli nebo přečetli, nabízí nám Facebook hned fůru dalších symbolů-emotikonů. Pokud se do nich naše emoce vejdou, dobře, můžeme jednou kliknout a dál se věnovat valící se lavině informací a reklam, které čekají ve frontě. Nevejdou-li se emoce do emotikonu, můžeme spánembohem napsat reakci, ale netřeba čekat na odpověď, třeba je věnovat se již zmíněné lavině. Když někdo zareaguje na naše příspěvky, okamžitě se to dozvíme, takže nás od proudu kupsikupsilajkujlajkuj nebude nic zdržovat.


Jak se do takové pasti nenechat chytit? Některé odpovědi nabízí náš seminář, inspirovaný diskusní skupinou Cui bono.


V okamžiku, kdy jsme takto vycvičeni, můžeme přejít k další lekci. Ta spočívá ve schopnosti ulehčit Facebooku zacílení reklamy přímo nám na tělo. Není třeba vyplňovat dotazníky. Už jsme se hezky naučili označit palcem nahoru, co se nám líbí (palec dolů strategicky chybí), takže marketérům stačí statistika našich lajků a mohou hrnout a hrnout. Pokud se netrefují přesně, dáme jim to podle návodu za cukřík najevo a ještě tu správně zvolenou reklamu rozešleme přátelům, čímž dáme Facebooku informaci, koho dalšího tohle zajímá. Hezky spolupracujeme.  

Jako by ani to nestačilo, je tu vidina permanentní komunikace s přáteli z celého světa, sdílení zážitků v okamžiku, kdy se dějí, lék na izolaci pro izolované a možnost podělit se o jakýkoli postřeh, kdykoli nás nějaký napadne. To vše generuje další díl onoho neutuchajícího klikání, jež Facebooku vydělává peníze. (Pro ty, koho to zajímá: Mark Zuckerberg je hrdým majitelem 53 miliard amerických dolarů, vygenerovaných vaším klikáním, sdílením a lajkováním.)

Uživatel Facebooku je odměňován za zrychlené a zjednodušené vyjádření vlastních emocí. Platforma tak snáze nachází témata pro jednotlivé uživatele emotivně dráždivá, a lépe tak vydělává na prodeji takto vygenerovaných emocí inzerentům. Tohle je “paráda”, “super”, tohle “mě štve”, popřípadě “haha” (v české verzi slovníčku emotikonů). Když do takhle zjednodušené matrice narvete složité téma, kupříkladu migrační nebo klimatické krize, máte zavařeno na velmi vyhrocený dýchánek. 

Smůla je, že tentýž vzorec funguje stejně v debatě o plenkách jako o evropských dotacích, o fotbalovém dramatu jako o záchraně sirotků bez pasu. Je jedno, jestli architekti sociálních sítí takový vývoj přepokládali. Ale realita, jíž dali vzniknout, nutí takřka každého člověka na Zemi – v případě facebooku jsou to téměř dvě miliardy lidí – zaujmout řízné, nekompromisní, smajlíkovatelné stanovisko k sebesložitějšímu problému. Účinnější nástroj fašizace veřejného prostoru aby pohledal.

Jak tomu čelit? Je lepší na facebooku vůbec nebýt? Nepoužívat emotikony? Nečíst reklamy?

Budeme se tomu v našem seriálu věnovat postupně.

Teď nám nezapomeňte dát lajk. Haha.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.

Staňte se Patronem Cui bono!

1 059 Shlédnuto

Naše práce se nyní zaměřuje především na příklady dobré praxe a sdílení pravdivých a přesných informací, zároveň sledujeme i zneužívání této neobvyklé situace na sociálních sítích. Pracujeme také na výukovém materiálu mediální gramotnosti – Desateru proti radikalizaci.

Děkujeme Vám, že zůstáváte s námi.

Kampaň Patron na Startovači je založena na průběžné podpoře a pomůže nám Cui bono profesionalizovat a rozšiřovat postupně.

Přidali jsme i několik jednorázových odměn pro ty Patrony, kterým z jakéhokoli důvodu nevyhovuje přispívat pravidelně. Pro nás tyto jednorázové injekce znamenají možnost popasovat se lépe a rychleji s počátečními výdaji.

Koupí kterékoli z odměn nebo Vámi zvoleným příspěvkem se přidáte k naší snaze. Stáváte se tak součástí projektu, který chce čelit radikalizaci internetu a vytvářet proti nebezpečným schématům jednoduché a použitelné postupy.

Staňte se patronem Cui bono! Děkujeme Vám!

Pět skvělých triků, které… neudělají nic

422 Shlédnuto

Aniž byste to nutně museli vědět, nejrůznější mazaní lidé žijí z toho nejcennějšího, co máte – z vaší pozornosti. Následuje výběr z těch nejběžnějších prostředků, jimiž vás kousek po kousku dostávají tam, kde vás chtějí mít.

Člověk to nerad říká takhle z ničeho nic, ale – jste ve válce. Pohybem ve světě online se volky nevolky účastníte surového konfliktu o přežití téměř dvou miliard webových stránek. Přežití každého z vítězů pohltí, jako v každém konfliktu, obrovskou dávku zdrojů. Ta špatná zpráva je, že tím zdrojem jste vy.

Konkrétně řečeno je tím zdrojem vaše peněženka, jejíž obsah je pohříchu omezený. Klíč k rozhodnutí, co z její drahocenné náplně půjde do které kapsy, spočívá výhradně ve vaší pozornosti.

Reklama funguje…

Odborník nyní promine zopakování několika základních faktů. Webové stránky, pokud samy příjem negenerují (jako například e-shopy), mohou s nepatrnou troškou zjednodušení vydělávat dvěma způsoby. Oba jsou založeny na reklamě.

První z nich je jednoduchý jako facka: prodáváte reklamu sami. Čím více máte návštěvníků/čtenářů/uživatelů/konzumentů a čím déle na vaší stránce zůstanou (a čím více toho naklikají), tím dráž můžete reklamu prodávat. Minus samozřejmě spočívá v tom, že se o prodej reklamy musíte starat sami.

Druhá cesta je totéž na steroidech. Provozovatel všudypřítomného internetového vyhledávače Google provozuje zároveň inzertní síť. Každý – doslova každý, kdo má přístup k internetu – si může založit vlastní webovou stránku a na ní stiskem několika enterů umístit kód programu AdSense. Ten vaši stránku propojí s inzertní databází Googlu tak, aby vám na stránce přistál relevantní inzerát. (Facebook funguje zhruba stejně, jen v mikrokosmu svých vlastních stránek.)

…a kontext vydělává

Budete-li mít například stránku o kulinářských úpravách hovězího masa, můžete očekávat, že se vám na stránce objeví inzerát od řezníka, restaurace, výrobce nádobí a podobně. Když pak čtenář vašeho textu o hovězím inzerát uvidí, je větší šance, že jej otevře, než kdyby reklama cílila na klienty velkocementáren.

Ve chvíli, kdy váš čtenář inzerát otevře, dostáváte zaplaceno. Obvykle jde o korunové částky; trochu bizarně je dnes nejdražší takový klik v Pobřeží slonoviny, kde vám vynese 6,6 dolaru, tedy něco přes 150 korun. Ty peníze zaplatí inzerent, tedy řezník, restauratér nebo výrobce nádobí, který si svoji reklamu vyrobil. (Poté ji předal Googlu, aby ji rozmístil tak, jak jeho algoritmus uzná za vhodné, tedy i na vaši stránku.) Googlu tento inzerent zaplatí za každé kliknutí-otevření inzerátu předem smluvenou částku. Google si nechá zhruba polovinu a zbytek odevzdá vám coby „vydavateli“ reklamy.

Z toho plyne několik zákonitostí. Aby Google mohl za co nejchytřejší umístění reklamy inkasovat co nejvíce peněz, musí ji „cílit“ co nejpřesněji. Odtud plyne nekonečný hlad Googlu po co největším množství co nejintimnějších detailů každého uživatele internetu. (A daří se to, loni si takhle Google přišel na 2,7 miliardy dolarů.)

Nenasytný web

Zároveň z toho plyne druhá nutnost: každá webová stránka potřebuje stále více kliků, tedy více konzumentů a jejich pozornosti. Reklama pochopitelně každého otravuje (časopis Forbes spočítal, že velké zadavatele reklamy v Británii přijde použití softwaru na zablokování reklamy na půl miliardy liber ročně), ale trava jednoho je chlebem druhého, v tomto případě doslova.

Tyto dvě zákonitosti dohromady vyvlávají nepříjemný stav. Zaprvé, vaše soukromí de facto přestalo existovat, protože Facebook i Google vědí o každém vašem pohybu online, ať si to přejete či nikoli. Zadruhé, inzerenti a jejich tvůrci, ale také tvůrci samotných webů udělají všechno, aby váš klik – vaši pozornost – dostali.

Tento tlak dal vzniknout nepěkné disciplíně zvané clickbait čili návnada na kliknutí; tedy trik, jímž z vás ten či onen web kýžený klik dostane, aniž by splnil vaše očekávání.

To samozřejmě staví na hlavu základní předpoklad svobodné společnosti, v níž má každá transakce být pro všechny aktéry výhodná – ale to je na jiný text.

Clickbait čili návnady lze zhruba rozdělit do dvou odrůd. První z nich je obsahová. Internet je plný titulků jako je ten, jímž je pro názornost opatřen tento text: „Pět skvělých triků na zhubnutí“, „Sedm šílených věcí, které jste nevěděli o XY“, „Šest důvodů, proč už neslyšíte o Jennifer Anistonové“.

Soustředění nic nestojí

Lidé obvykle chtějí vědět, proč už neslyší o Jennifer Anistonové (ať už o ní slyší, či nikoli). Důvod je jednoduchý: čtenář/konzument/klikač má za to, že ho takový klik nic nestojí. Kdyby vám někdo chtěl jen tak vytáhnout z kapsy dvacetikorunu, nejspíš mu řeknete, ať to nedělá. Zvykli jsme si počítat hodnotu v penězích, nikoli ve schopnosti koncentrace.

Naneštěstí právě ona schopnost je nepozorovanou obětí všudypřítomného hladu po klicích. Softwarový výrobce Microsoft v listopadu zveřejnil výsledky studie o tom, že příslušníci mladé generace (zhruba do 21 let) dokážou průměrně udržet pozornost u jednoho tématu pouhých osm vteřin. To je o plnou polovinu méně než u skupiny o 15 starší.

Druhou odrůdou clickbaitu je trik formální. Google vám na videoserveru YouTube (podle toho, co o vás díky vaší důvěřivosti ví) nabídne video pod titulkem „101 lidí z WalMartu, o kterých jste si mysleli, že nemůžou existovat“; vy je otevřete a zjistíte, že jsou tam prostě fotografie ošklivých lidí. Nakonec vám dojde, že jste se nechali napálit, ale to už je jedno, protože pár korun či centů za váš klik už má Google – coby vlastník YouTube – v kapse.

Video i obrázek

Podobně činí Facebook, jenž vám na stránku přihraje video, o němž po otevření zjistíte, že je to jen obrázek. Facebook již předloni řekl, že takové věci nebude tolerovat (a „potrestá“ je sešoupnutím dále do fronty toho, co na váš klik ještě čeká). Ale například listopadové video serveru Forum24.cz i s popiskem budícím dojem, že jde skutečně o videozáznam, je pouhá nekvalitní fotografie.

Variací na totéž téma je podfuk s malými náhledovými obrázky (thumbnails). Například na stránce ahaonline.cz se dočtete, že „To snad ne! Alarmující zpráva o Schumacherovi„. Kliknete na titulek, ale žádnou zprávu, alarmující či nikoli, nenajdete. Namísto toho se můžete dozvědět, „proč se to stane se značnou částí spermatu?“; obrázek slibuje sexuální poradnu, aniž byste se dozvěděli, co se s nebohým spermatem děje.

Ačkoli je zřejmé, že clickbait je nepěkná praxe, střet s ním je obtížný. Mají na něj dohlížet Google a Facebook, když z něho samy profitují? Lze proti němu vytáhnout legislativně? Odpovědi zatím neznáme, protože technologická skutečnost notně předběhla naše etická pravidla, z nichž by teprve měla klíčit případná reakce legislativní. Nejúčinnější zbraní tedy zůstává zdravý rozum – pokud nám nějaký zbyl.

Daniel Deyl, autor textu je redaktor časopisu Euro

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.

Startujeme

502 Shlédnuto

Tak, a už jsme v tom s Vámi!

Vynález internetu lze bezesporu pokládat za historický předěl. Síť, která propojuje celý svět, to je potenciál, který právem láká všechny – obchodníky, filantropy, politiky, zvědavce, ale i dobrodruhy, lenochy a vůbec kvítka všeho druhu.

V okamžiku, kdy vznikají produkty s obsluhou tak jednoduchou a intuitivní, že se je malé dítě naučí ovládat dříve než jeho rodiče, je samozřejmě jasné, že každý obchodník poskočí nadšením a začne CÍLIT.

A někde v šedém stínu naprosto totéž udělá i podvodník. Když si představím, jaký pocit a jaké pokušení to muselo být, když někomu poprvé alespoň zčásti došlo, jaký dosah a jaký vliv tenhle vynález představuje, vůbec to oné mysli nezávidím. Je to obrovská odpovědnost.

A když pak vidíte, že to celé jede rychlostí namydleného blesku, novinka střídá novinku a obsluha se zjednodušuje, je nasnadě, že se někdo pokusí uchopit ten nabídnutý vliv ve velkém a začít doslova hýbat světem.

Dostat prostřednictvím sociálních médií, která těží právě z toho, že převážná většina jejich uživatelů nemá potuchy, jak ve skutečnosti fungují, hromadu lidí na svou stranu, se náhle zdá být jednoduché jako facka – když jste ten typ. Nastartovat nadšení pro produkt není legrace. Ale když to vezmete přes ty nejniternější strachy – o domov, o rodinu, o blízké, přes strach z neznáma, funguje to až zázračně. Když tedy jste ten typ.

Ale jak říká J.R.R. Tolkien v Pánovi prstenů – dobro a zlo se od včerejška nezměnily, ani my jsme se nezměnili a musíme se dál v potu tváře učit je od sebe odlišit, online nebo offline.

Je řada skupin odborníků, kteří se specializují na dezinformace. Think tanky, jako Atlantic Council nebo Evropské hodnoty, sledují zdroje a cesty dezinformačních narativů přes hranice a jejich dopady v cílových zemích. Zabývají se ovšem především „makromanagementem“ těchto dezinformací.

Projekt CUI BONO se zaměřuje na spleť motivací a cestiček dezinformace „od úst k uchu“ v diskusích, ve skupinách, na diskusních fórech. Hledá způsoby, jak se nestat nástrojem něčího záměru, ať už politického nebo ekonomického, jak ochránit v online prostoru sebe, své přátele, případně svou skupinu.

Projekt chce prostřednictvím tohoto Nedělníku informovat o “šmejdech” a dezinformátorech pohybujících se v prostředí sociálních sítí, ale poukazovat i na ostrůvky pozitivní deviace v internetovém prostoru. Budeme se společně učit na každou nemoc online světa najít léčbu, která zabírá.

Na příkladech a pomocí jednoduchých nácviků si vyzkoušíme, čeho je dobré se vyvarovat (pozor, řeč je o nebezpečných způsobech komunikace, nikoli o špatných nebo škodlivých názorech) a co změnit.

Pomocí workshopů, seminářů a metodických manuálů nabídneme správcům a moderátorům diskusních skupin (ale i všem dalším zájemcům) způsoby, jak zajistit a udržet ve skupinách bezpečné a inspirující prostředí k setkávání. Budeme se učit společně.

Těšíme se na to.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.

Chovejte se na sociální síti tak, jak byste se chovali v hospodě

338 Shlédnuto

Přihlaste se už nyní na první seminář o diskusi na sociálních sítích – Jak se postavit radikalizaci diskusí.

9. 1. 2020 v 18:00

Jeseniova 19, Praha 3, Nová Trojka

Zaujala Vás naše činnost? Staňte se naším Patronem!