Aby nás sítě neizolovaly

310 Shlédnuto

Tvořivý recepis proti virům i algoritmům

Jsme uprostřed krize. Na tom jediném se, možná, dokážeme shodnout všichni.

Vyhodnotit všechny informace vířící prostorem a vyvodit z nich funkční závěry rychle? Opravdu to prostě nejde. Mnozí z nás trčí doma a z mnoha důvodů nikam nemohou, mnozí doma netrčí a přesto leckams taky nemohou, přemýšlíme jinak než dřív o tom, zda se sejdeme s rodinou, s kámošem, přemýšlíme jinak o práci, škole, hospodě, divadle, cestě za hranice…

Většině z nás se zdroje toho všeho smrskly na jeden. Na internet a sociální sítě. Tam jsme sice chráněni před virem, ale zase na nás bezvadně může ten algoritmus, ta potvora, která má jediný cíl – co největší kus naší komunikace na sítích co nejvíc zpeněžit. Proto nám nabízí to, na co nejvíc klikáme. Nabízí toho co nejvíc a co nejvyhraněněji.

Takže klikáme-li o viru a naštvanosti na vládu, čteme o viru a naštvanosti na vládu víc, hlasitěji, houšť. Klikáme-li, že roušky jsou nanic, čteme o tom, jak jsou NANIC!!! Klikáme-li, že jsou fajn, čteme… A tak dále. Ten mechanismus nějak způsobuje, že se nakonec všichni hádají se všemi a výsledek potvrzuje to, na čem se kupodivu shodneme. Nikdo neví, kde je pravda. Jsme v krizi.

Zkusím vám nabídnout několik fint, jak tu zatracepenou krizi neprohlubovat, ať si o jejích důvodech a původcích myslíte cokoli.

1) Využívejte sítě (myslím ty sociální – facebook, instagram, twitter) tvořivě a konstruktivně

Využijte to, v čem jsou sítě jedinečné. Spojujte se s lidmi raději pro něco než proti něčemu.

Zvažujte dobře, co si zaslouží publicitu. Zkuste se zeptat sami sebe, čemu to pomůže, že si váš post přečte hodně lidí. Najdete-li uspokojivou odpověď, je to lepší síto než žádné.

Nehádejte se zbytečně s těmi, kdo si myslí něco jiného než vy. Důležité je, aby se na vás mohli spolehnout i pokud se mýlí. Sdílejte to, co považujete za důležitou informaci pro ostatní, ale nehádejte se. Neztrácejte čas a nekrmte algoritmus.

Nezapomínejte kvůli sociálním sítím přiložit do kamen, bude vám pak zima.

2) Sítě nejsou jediný a dostatečný zdroj informací

Zvykli jsme si už na to, že kdo podniká a není na sítích, ten jako by nebyl. Přesto známe dobře situaci, kdy náhodou narazíme na krámek, který ani nemá web, ale najdeme tam pravé poklady.

Jsou instituce a odborníci, kteří z principu na sítích nejsou. Někdy z bezpečnostních důvodů, někdy proto, že sítím nedůvěřují, někteří se ohánějí tolik, že na to prostě nemají čas.

Nenechme si obchodním modelem sociální sítě nabulíkovat, že na ní najdeme všechno, co potřebujeme k životu. Nebo dokonce že to ona najde za nás. Někdy prostě musíme zalistovat ve starší knížce, najít webovou stránku, někdy musíme obvolat několik institucí a někdy se prostě zvednout a s někým mluvit, abychom se dobrali toho, co potřebujeme vědět.

Ne každý je pečený vařený na síti, může mít informace odjinud. Lidé se dívají na televizi, poslouchají rádio, často komunikují mailem, žijí nebo žili dlouho v zahraničí, přicházejí k nim jiné informace než k nám. Porovnávejme je s těmi našimi, pomůže nám to, když nebudeme rozumět jejich rozhodnutím.

Recept na bábovku na síti určitě je, ale zkuste si vzpomenout, čí bábovka vám nejvíc chutnala, a autorovi zavolejte. Totéž plati i pro jiné než kulinářské otázky – zejména pokud víte, že tím uděláte radost někomu z rodiny, sousedovi, dávnému kámošovi, všichni máme fůru starostí, ale každého potěší, když mu připomenete, že něco skvěle umí. A potěšit potřebujeme všichni.

3) Mluvte s přáteli

Ne každý je zdatný FB diskutér. Neznamená to ale, že nemá co říct.

Hledáme na sítích různé věci a různě to s nimi umíme. Naše orientace a projev na nich nás neodráží celé. Když si podle nich děláme obrázek o člověku, ten obrázek nutně kulhá.

O kvalitě přátelství nerozhoduje názor na roušky. Pozná se, když si zlomíme nohu, když je nám smutno nebo když nás všichni odsoudili.

5) Nekritizujte, pomáhejte

Pokud se vám nelíbí, jak někdo řeší současnou situaci a myslíte si, že máte lepší řešení, nepište to na facebook. Pokuste se to zrealizovat a na síti zveřejněte výsledek. Uberete tak algoritmu spoustu krmení a ještě za vámi zůstane kus práce.

Pokud někdo kritizuje váš nápad, nehádejte se a zrealizujte ho. Zůstane vám (a možná i druhým) v ruce mnohem víc, než hodiny a hodiny planých diskusí, z nichž se raduje opět především algoritmus.

Pokud můžete, pomozte někde jako dobrovolník nebo podpořte někoho, na koho to dopadá těžce. Velká pomoc je i to, že propojíte potřebného s tím kdo v tom může něco udělat. Sítě v tomhle umějí být velká síla, abych je jen nehaněla.

Píšu to proto, že je toho na všechny hodně a všichni bychom se rádi rozhodovali správně, protože jsme v průšvihu. Přesto – nebo snad proto – se najednou nějak ne a ne dohodnout. Tak pojďme dělat to, co vždycky. Věřit těm, s nimiž máme dobrou zkušenost, a pomáhat si.

Ale jednu věc zkusme jinak. Protože to, čeho se nám nedostává, je čas a klid, neplýtvejme jimi. Máme-li dobrý nápad, realizujme ho a jděme příkladem. Má-li někdo blbý nápad, nekritizujme, ale buďme ready mu pomoci, když změní názor. Nebo ještě líp – buďme prostě ready mu pomoci. Přeju nám všem, aby to zabralo. Jinak nám sítě, které nás mají propojovat, způsobí strašnější izolaci, než opatření proti viru.

Anna Valentová

Cui bono na FB pokračuje ve své snaze informovat o práci těch, kteří se snaží situaci zlepšit. Pokud tuhle snahu chcete podpořit, můžete tady.

A už toho mám dost!

1 051 Shlédnuto

BUĎ A NEBO sociálních sítí nás mění. Zatím neumíme dohlédnout, kam to povede, ale někdy to lze aspoň v malém nahlédnout. A zatím to není nic veselého.

Proč se na sociálních sítích jako houby po dešti množí statusy vyjadřující spravedlivý hněv, přeteklý pohár trpělivosti, syrovou pravdu konečně řečenou od plic? Jak je možné, že právě tohle médium se zdá být jejich semeništěm a hromosvodem najednou? Je to jednoduché – mluví amygdala, kus mozku, který se nezměnil od časů dinosaurů – ti sice nebouchali pěstí do stolu, anžto většinou neuměli pěsti, ale cetrum pro bouchání do stolu měli a nám zůstává v podobě víceméně nezměněné. Jeho podstatou jsou praemoce – vztek, vzrušení, strach.

Amygdala je kamarádka Facebooku. Přesněji řečeno – Facebook si velmi hledí zachovávat přízeň amygdaly. Tenhle kousek našich mozků mu totiž více než dobře slouží. Emoce jsou schopny prodat téměř jakýkoli artikl. Z obchodního hlediska jsou zároveň výhodné i v tom, že krátkodobě vypínají kritické myšlení – a tudíž i schopnost rozlišovat, zda dané zboží nebo informaci opravdu potřebujete. A zároveň samozřejmě i schopnost rozlišovat, zda je sdílení vašeho spravedlivého hněvu na sociální síti skutečně nutné.

Ve světě i u nás doma se v poslední době dějí věci, které podtržené a sečtené nejspíš nikdo z nás nezažil. Pokud jste ten typ, který si občas přečte noviny a pak se vrátí ke své práci, nejspíš i vás novinové titulky krapet zaskočí. Pokud k tomu sledujete televizi, říkáte se asi, že se ve světě kolem děje mnoho nedobrého. Ale jste-li aktivní na sociální síti, z děsu nevyjdete. Sítě jsou tak zkonstruované, sdělení na nich s pomocí algoritmu soutěží o naši pozornost, takže – čím hůř, tím líp, amygdala pracuje, nervy jsou napjaté, kritická schopnost uvažovat vypnutá.

Na sociálních sítích se pohybuje několik miliard lidí. Objevují jejich potenciál a žasnou nad možností jejich využití například v souvislosti s pandemií. V tomhle ohledu jsme i u nás doma byli svědky neuvěřitelně operativního propojování potřebných s těmi, kdo měli co nabídnout, sledovali jsme efekt sněhové koule při sdílení videa o užitečnosti roušek a museli jsme uznat, že bez sociálních síti by se pravděpodobně spousta dobrých věcí vůbec neodehrála.

A když se několik miliard lidí jednou za čas naštve a napíše – už toho mám dost, algoritmus rád helfne s tím, aby to bylo opravdu všude a dobře vidět. Snad nám to pomůže pochopit, proč při aktivním působení na sociální síti člověk snadno podléhá dojmu, že se lidstvo rozěluje na nesmiřitelné skupiny. Že právě teď je teba ukázat, koho podporuji a co zásadně odmítám. Právě teď je třeba dát najevo jednoznačný postoj. Že právě teď se láme chleba a musím se rozhodnout. Buď a nebo. Amygdala mluví. Algoritmus přikyvuje. A my posloucháme.

Zkusme si představit, že překonáme ostych a půjdeme to naše „už toho mám dost!“ říct s megafonem na náměstí. Bylo by to těžší, že? Člověk by si to musel trochu rozmyslet, uvážit, jestli zvolil správné publikum, jestli mu to dovoluje zákon, jestli má megafon, popřípadě kde ho splaší – zkrátka by se mu v takové chvíli šiklo to kritické myšlení.

Na sociální síti nikomu neotřeme slzy, nikomu nepodáme chléb, nikomu nedarujeme plášť, nikomu nepomůžeme tlačit do kopce těžce naložený vůz. I sociální sítě ale dovedou pomáhat, přesvědčili jsme se o tom. Dovedou doručit peníze tam, kde jsou třeba. Dovedou spojit lidi vzdálené. Dovedou donést informace tam, kde chybí. Dovedou pomoci najít něco, co se ztratilo. V tom jsou úžasné. Dovedou skutečně spojovat. Dovedou pomáhat jinak než skývou chleba, ale dovedou to.

My na nich ale místo toho čteme a píšeme, že už toho máme dost. Rozhodujeme ve vteřině, buď a nebo, o věcech, o nichž se téměř rozhodnout nelze. Schlamstne nás mašina, která zjednodušuje svět na ostré kontury černé a bílé, nic mezi tím neexistuje. Nemůžeme si dovolit váhat, nevědět, ztapnit se, být nesolidární… V tu chvíli nás všichni manipulátoři světa mají tam, kde nás chtějí mít. V bodě „buď a nebo“, v bodě „nelze couvnout“.

Jenže těch spravedlivých hněvů je tolik, kolik je lidí. Ke komu tedy, k čertu, máme být loajální?

Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.

Tohle říká v knížce Tracyho tygr Williama Saroyana doktor Pitzinger. Jenže jak tohle narvat do vteřiny, kterou nám na status nebo na odpověď v tom amoku dává amygdala?

To je dřina na celý život, připustit si, že nevíme, že si nejsme tak docela jistí… Zkoušet se v tom celém vyznat, správně a jakž takž zodpovědně se rozhodovat, čerpat z toho, kochat se tím a vážit si toho.

Ostré kontury černé a bílé nás zavírají do trezoru rychlosti a jednoduchosti. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo váhá, je zbabělec. Kdo mlčí, souhlasí.

Jasně. Ale pak je tu ještě celá velebnost duhy.

Anna Valentová

Desatero proti radikalizaci

802 Shlédnuto

Pracujeme na materiálu k výuce mediální gramotnosti pro libovolnou věkovou skupinu.

Koronavirus nám zhatil mnoho plánů. Naši figuranti dobrovolničí ve svých rodištích a věnují se svým online školním povinnostem, všechny plánované akce jsme nuceni přesunout na podzim a doufat, že v tu dobu už bude nebezpečí zažehnáno…

Vrhli jsme se proto naplno do tvoření Desatera proti radikalizaci – materiálu k výuce mediální gramotnosti pro libovolnou věkovou skupinu. Z tohoto miniprojektu vzejde trojjazyčná brožurka, jednoduchá infografika ke sdílení – a pokud se nám podaří shromáždit dostatek prostředků, přidáme i nějaká multimediální kouzla.

Pomozte nám vytvořit jednoduchý nástroj proti složité hrozbě! Přidejte se k Patronům Desatera a buďte u toho! Podpořte DESATERO!

– obrázek je ilustrační, nechceme zkazit překvapení –


Chovejte se na sociální síti tak, jak byste se chovali v hospodě

400 Shlédnuto

Přihlaste se už nyní na první seminář o diskusi na sociálních sítích – Jak se postavit radikalizaci diskusí.

9. 1. 2020 v 18:00

Jeseniova 19, Praha 3, Nová Trojka

Zaujala Vás naše činnost? Staňte se naším Patronem!