Kšeft s facebookovým přátelstvím (část první)

568 Shlédnuto

Podle čeho se rozhodujete, zda vyhovíte facebookové žádosti o přátelství? Přidáváte si jen lidi, které osobně znáte? Pokud ne, věnujte trochu času následujícím řádkům.

V životě offline máme jen málo přátel, s nimiž jsme se nikdy neviděli. Může se to samozřejmě stát, je to ale výjimečný jev. Na sociálních sítích a zejména na facebooku máme možnost se přátelit třeba i VÝHRADNĚ s lidmi, které jsme nikdy nepotkali. Je samozřejmě otázkou, k čemu by to bylo dobré, ale prostředí facebooku tuto možnost nabízí.

Facebook se tak může kadeřit tím, že propojuje lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a v principu má samozřejmě pravdu. Je skvělé se seznámit s někým, kdo sdílí naše zájmy, je skvělé se moci pochlubit přátelstvím s oblíbeným umělcem nebo politikem, je skvělé potkat dívku svých snů ve skupině motokrosových fanoušků (tedy, pokud my sami rovněž fandíme motokrosu).

Tak v čem je problém?

Technicky plyne z facebookového přátelství pár věcí, které jsou zneužitelné. Vaši přátelé většinou vidí, jaké příspěvky píšete a sdílíte, vidí, v jakých jste skupinách a kdo další je ve vašich přátelích. Mohou monitorovat vaše zájmy. Proč by to někdo dělal?

Otázka do pranice. Možností, jak zneužít facebookové přátelství, je bohužel dost. Nejčastějším důvodem jsou samozřejmě peníze. Ale ne vždy hned v prvním plánu. Další možností jsou různé osobnostní idiosynkrazie, existuje dokonce úchylka nazývaná “sběratelství přátel”. Jsou i tací, kteří o tom vůbec nekoumají, FB jim nabídne možného přítele a oni ho zkrátka odkliknou. Takoví ale obvykle nepředstavují jiné nebezpečí než to, že je hned neprokouknete.

Ale co když je to vážné?

Potíž je, když narazíte na sofistikovaného podvodníka. Potvrdíte žádost o přátelství někomu, kdo má v přátelích třeba třicet vašich přátel a při zběžném pohledu má stejné zájmy jako vy? Jasně, proč byste neměli? Může se ale stát, že od té chvíle mnoho měsíců pilně pracujete v jeho zájmu aniž o tom máte tušení. Pomáháte někomu vyhrát volby, získat kontrakt, dostat se do médií, pomáháte někoho zdiskreditovat nebo umlčet a vůbec o tom nevíte.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme!

EMOCE NA DISPLEJI – seriál

674 Shlédnuto

Haha. Znáte je. Smajlíky, které vyjadřují popadání se za břicho nad dobrým vtipem, nebo…

Emotikony na Facebooku jsou ohromně populární. Jejich kouzlo je skvělým zrcadlem naší schopnosti si na něco skočit. S tématem internetové džungle to souvisí natolik, že jim chceme zasvětit seriál, jehož první díl právě čtete, a celý workshop, ovšem offline. Používání těchto symbolů totiž přímo souvisí nejen s dynamikou diskuse, ale i s obchodním modelem sítě Facebook, kterému se při využívání této platformy volky nevolky přizpůsobujeme.

Cílem oné platformy není nechat nás hezky si popovídat a být odměněn dobrým pocitem z toho, kolik jsem dnes spojil lidí. Tvůrci facebooku si přejí, aby na něm inzerovalo co nejvíce firem, a aby naše cesta ke koupi (doplňte svoji oblíbenou noční můru) byla co nejjednodušší.

Takže je třeba nás naučit, jako myšky v laborce, že když prolezeme labyrintem, dostaneme cukřík. Facebook to prolézání vyřešil geniálně: ničím prolézat nemusíme a cukřík dostaneme stejně. Neučí nás nové a složitější úkony. Vrací nás do školky a odměňuje nás právě za to, že složité věci zjednodušujeme. Čekáme na zvednutý palec, který nás ubezpečí, že jsme své moudro napsali opravdu dobře.

Kdyby náhodou hrozilo, že bychom zaváhali, zda je zdvižený palec vhodným ohodnocením příspěvku, který jsme právě shlédli nebo přečetli, nabízí nám Facebook hned fůru dalších symbolů-emotikonů. Pokud se do nich naše emoce vejdou, dobře, můžeme jednou kliknout a dál se věnovat valící se lavině informací a reklam, které čekají ve frontě. Nevejdou-li se emoce do emotikonu, můžeme spánembohem napsat reakci, ale netřeba čekat na odpověď, třeba je věnovat se již zmíněné lavině. Když někdo zareaguje na naše příspěvky, okamžitě se to dozvíme, takže nás od proudu kupsikupsilajkujlajkuj nebude nic zdržovat.


Jak se do takové pasti nenechat chytit? Některé odpovědi nabízí náš seminář, inspirovaný diskusní skupinou Cui bono.


V okamžiku, kdy jsme takto vycvičeni, můžeme přejít k další lekci. Ta spočívá ve schopnosti ulehčit Facebooku zacílení reklamy přímo nám na tělo. Není třeba vyplňovat dotazníky. Už jsme se hezky naučili označit palcem nahoru, co se nám líbí (palec dolů strategicky chybí), takže marketérům stačí statistika našich lajků a mohou hrnout a hrnout. Pokud se netrefují přesně, dáme jim to podle návodu za cukřík najevo a ještě tu správně zvolenou reklamu rozešleme přátelům, čímž dáme Facebooku informaci, koho dalšího tohle zajímá. Hezky spolupracujeme.  

Jako by ani to nestačilo, je tu vidina permanentní komunikace s přáteli z celého světa, sdílení zážitků v okamžiku, kdy se dějí, lék na izolaci pro izolované a možnost podělit se o jakýkoli postřeh, kdykoli nás nějaký napadne. To vše generuje další díl onoho neutuchajícího klikání, jež Facebooku vydělává peníze. (Pro ty, koho to zajímá: Mark Zuckerberg je hrdým majitelem 53 miliard amerických dolarů, vygenerovaných vaším klikáním, sdílením a lajkováním.)

Uživatel Facebooku je odměňován za zrychlené a zjednodušené vyjádření vlastních emocí. Platforma tak snáze nachází témata pro jednotlivé uživatele emotivně dráždivá, a lépe tak vydělává na prodeji takto vygenerovaných emocí inzerentům. Tohle je “paráda”, “super”, tohle “mě štve”, popřípadě “haha” (v české verzi slovníčku emotikonů). Když do takhle zjednodušené matrice narvete složité téma, kupříkladu migrační nebo klimatické krize, máte zavařeno na velmi vyhrocený dýchánek. 

Smůla je, že tentýž vzorec funguje stejně v debatě o plenkách jako o evropských dotacích, o fotbalovém dramatu jako o záchraně sirotků bez pasu. Je jedno, jestli architekti sociálních sítí takový vývoj přepokládali. Ale realita, jíž dali vzniknout, nutí takřka každého člověka na Zemi – v případě facebooku jsou to téměř dvě miliardy lidí – zaujmout řízné, nekompromisní, smajlíkovatelné stanovisko k sebesložitějšímu problému. Účinnější nástroj fašizace veřejného prostoru aby pohledal.

Jak tomu čelit? Je lepší na facebooku vůbec nebýt? Nepoužívat emotikony? Nečíst reklamy?

Budeme se tomu v našem seriálu věnovat postupně.

Teď nám nezapomeňte dát lajk. Haha.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.

Pět skvělých triků, které… neudělají nic

422 Shlédnuto

Aniž byste to nutně museli vědět, nejrůznější mazaní lidé žijí z toho nejcennějšího, co máte – z vaší pozornosti. Následuje výběr z těch nejběžnějších prostředků, jimiž vás kousek po kousku dostávají tam, kde vás chtějí mít.

Člověk to nerad říká takhle z ničeho nic, ale – jste ve válce. Pohybem ve světě online se volky nevolky účastníte surového konfliktu o přežití téměř dvou miliard webových stránek. Přežití každého z vítězů pohltí, jako v každém konfliktu, obrovskou dávku zdrojů. Ta špatná zpráva je, že tím zdrojem jste vy.

Konkrétně řečeno je tím zdrojem vaše peněženka, jejíž obsah je pohříchu omezený. Klíč k rozhodnutí, co z její drahocenné náplně půjde do které kapsy, spočívá výhradně ve vaší pozornosti.

Reklama funguje…

Odborník nyní promine zopakování několika základních faktů. Webové stránky, pokud samy příjem negenerují (jako například e-shopy), mohou s nepatrnou troškou zjednodušení vydělávat dvěma způsoby. Oba jsou založeny na reklamě.

První z nich je jednoduchý jako facka: prodáváte reklamu sami. Čím více máte návštěvníků/čtenářů/uživatelů/konzumentů a čím déle na vaší stránce zůstanou (a čím více toho naklikají), tím dráž můžete reklamu prodávat. Minus samozřejmě spočívá v tom, že se o prodej reklamy musíte starat sami.

Druhá cesta je totéž na steroidech. Provozovatel všudypřítomného internetového vyhledávače Google provozuje zároveň inzertní síť. Každý – doslova každý, kdo má přístup k internetu – si může založit vlastní webovou stránku a na ní stiskem několika enterů umístit kód programu AdSense. Ten vaši stránku propojí s inzertní databází Googlu tak, aby vám na stránce přistál relevantní inzerát. (Facebook funguje zhruba stejně, jen v mikrokosmu svých vlastních stránek.)

…a kontext vydělává

Budete-li mít například stránku o kulinářských úpravách hovězího masa, můžete očekávat, že se vám na stránce objeví inzerát od řezníka, restaurace, výrobce nádobí a podobně. Když pak čtenář vašeho textu o hovězím inzerát uvidí, je větší šance, že jej otevře, než kdyby reklama cílila na klienty velkocementáren.

Ve chvíli, kdy váš čtenář inzerát otevře, dostáváte zaplaceno. Obvykle jde o korunové částky; trochu bizarně je dnes nejdražší takový klik v Pobřeží slonoviny, kde vám vynese 6,6 dolaru, tedy něco přes 150 korun. Ty peníze zaplatí inzerent, tedy řezník, restauratér nebo výrobce nádobí, který si svoji reklamu vyrobil. (Poté ji předal Googlu, aby ji rozmístil tak, jak jeho algoritmus uzná za vhodné, tedy i na vaši stránku.) Googlu tento inzerent zaplatí za každé kliknutí-otevření inzerátu předem smluvenou částku. Google si nechá zhruba polovinu a zbytek odevzdá vám coby „vydavateli“ reklamy.

Z toho plyne několik zákonitostí. Aby Google mohl za co nejchytřejší umístění reklamy inkasovat co nejvíce peněz, musí ji „cílit“ co nejpřesněji. Odtud plyne nekonečný hlad Googlu po co největším množství co nejintimnějších detailů každého uživatele internetu. (A daří se to, loni si takhle Google přišel na 2,7 miliardy dolarů.)

Nenasytný web

Zároveň z toho plyne druhá nutnost: každá webová stránka potřebuje stále více kliků, tedy více konzumentů a jejich pozornosti. Reklama pochopitelně každého otravuje (časopis Forbes spočítal, že velké zadavatele reklamy v Británii přijde použití softwaru na zablokování reklamy na půl miliardy liber ročně), ale trava jednoho je chlebem druhého, v tomto případě doslova.

Tyto dvě zákonitosti dohromady vyvlávají nepříjemný stav. Zaprvé, vaše soukromí de facto přestalo existovat, protože Facebook i Google vědí o každém vašem pohybu online, ať si to přejete či nikoli. Zadruhé, inzerenti a jejich tvůrci, ale také tvůrci samotných webů udělají všechno, aby váš klik – vaši pozornost – dostali.

Tento tlak dal vzniknout nepěkné disciplíně zvané clickbait čili návnada na kliknutí; tedy trik, jímž z vás ten či onen web kýžený klik dostane, aniž by splnil vaše očekávání.

To samozřejmě staví na hlavu základní předpoklad svobodné společnosti, v níž má každá transakce být pro všechny aktéry výhodná – ale to je na jiný text.

Clickbait čili návnady lze zhruba rozdělit do dvou odrůd. První z nich je obsahová. Internet je plný titulků jako je ten, jímž je pro názornost opatřen tento text: „Pět skvělých triků na zhubnutí“, „Sedm šílených věcí, které jste nevěděli o XY“, „Šest důvodů, proč už neslyšíte o Jennifer Anistonové“.

Soustředění nic nestojí

Lidé obvykle chtějí vědět, proč už neslyší o Jennifer Anistonové (ať už o ní slyší, či nikoli). Důvod je jednoduchý: čtenář/konzument/klikač má za to, že ho takový klik nic nestojí. Kdyby vám někdo chtěl jen tak vytáhnout z kapsy dvacetikorunu, nejspíš mu řeknete, ať to nedělá. Zvykli jsme si počítat hodnotu v penězích, nikoli ve schopnosti koncentrace.

Naneštěstí právě ona schopnost je nepozorovanou obětí všudypřítomného hladu po klicích. Softwarový výrobce Microsoft v listopadu zveřejnil výsledky studie o tom, že příslušníci mladé generace (zhruba do 21 let) dokážou průměrně udržet pozornost u jednoho tématu pouhých osm vteřin. To je o plnou polovinu méně než u skupiny o 15 starší.

Druhou odrůdou clickbaitu je trik formální. Google vám na videoserveru YouTube (podle toho, co o vás díky vaší důvěřivosti ví) nabídne video pod titulkem „101 lidí z WalMartu, o kterých jste si mysleli, že nemůžou existovat“; vy je otevřete a zjistíte, že jsou tam prostě fotografie ošklivých lidí. Nakonec vám dojde, že jste se nechali napálit, ale to už je jedno, protože pár korun či centů za váš klik už má Google – coby vlastník YouTube – v kapse.

Video i obrázek

Podobně činí Facebook, jenž vám na stránku přihraje video, o němž po otevření zjistíte, že je to jen obrázek. Facebook již předloni řekl, že takové věci nebude tolerovat (a „potrestá“ je sešoupnutím dále do fronty toho, co na váš klik ještě čeká). Ale například listopadové video serveru Forum24.cz i s popiskem budícím dojem, že jde skutečně o videozáznam, je pouhá nekvalitní fotografie.

Variací na totéž téma je podfuk s malými náhledovými obrázky (thumbnails). Například na stránce ahaonline.cz se dočtete, že „To snad ne! Alarmující zpráva o Schumacherovi„. Kliknete na titulek, ale žádnou zprávu, alarmující či nikoli, nenajdete. Namísto toho se můžete dozvědět, „proč se to stane se značnou částí spermatu?“; obrázek slibuje sexuální poradnu, aniž byste se dozvěděli, co se s nebohým spermatem děje.

Ačkoli je zřejmé, že clickbait je nepěkná praxe, střet s ním je obtížný. Mají na něj dohlížet Google a Facebook, když z něho samy profitují? Lze proti němu vytáhnout legislativně? Odpovědi zatím neznáme, protože technologická skutečnost notně předběhla naše etická pravidla, z nichž by teprve měla klíčit případná reakce legislativní. Nejúčinnější zbraní tedy zůstává zdravý rozum – pokud nám nějaký zbyl.

Daniel Deyl, autor textu je redaktor časopisu Euro

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.

Startujeme

502 Shlédnuto

Tak, a už jsme v tom s Vámi!

Vynález internetu lze bezesporu pokládat za historický předěl. Síť, která propojuje celý svět, to je potenciál, který právem láká všechny – obchodníky, filantropy, politiky, zvědavce, ale i dobrodruhy, lenochy a vůbec kvítka všeho druhu.

V okamžiku, kdy vznikají produkty s obsluhou tak jednoduchou a intuitivní, že se je malé dítě naučí ovládat dříve než jeho rodiče, je samozřejmě jasné, že každý obchodník poskočí nadšením a začne CÍLIT.

A někde v šedém stínu naprosto totéž udělá i podvodník. Když si představím, jaký pocit a jaké pokušení to muselo být, když někomu poprvé alespoň zčásti došlo, jaký dosah a jaký vliv tenhle vynález představuje, vůbec to oné mysli nezávidím. Je to obrovská odpovědnost.

A když pak vidíte, že to celé jede rychlostí namydleného blesku, novinka střídá novinku a obsluha se zjednodušuje, je nasnadě, že se někdo pokusí uchopit ten nabídnutý vliv ve velkém a začít doslova hýbat světem.

Dostat prostřednictvím sociálních médií, která těží právě z toho, že převážná většina jejich uživatelů nemá potuchy, jak ve skutečnosti fungují, hromadu lidí na svou stranu, se náhle zdá být jednoduché jako facka – když jste ten typ. Nastartovat nadšení pro produkt není legrace. Ale když to vezmete přes ty nejniternější strachy – o domov, o rodinu, o blízké, přes strach z neznáma, funguje to až zázračně. Když tedy jste ten typ.

Ale jak říká J.R.R. Tolkien v Pánovi prstenů – dobro a zlo se od včerejška nezměnily, ani my jsme se nezměnili a musíme se dál v potu tváře učit je od sebe odlišit, online nebo offline.

Je řada skupin odborníků, kteří se specializují na dezinformace. Think tanky, jako Atlantic Council nebo Evropské hodnoty, sledují zdroje a cesty dezinformačních narativů přes hranice a jejich dopady v cílových zemích. Zabývají se ovšem především „makromanagementem“ těchto dezinformací.

Projekt CUI BONO se zaměřuje na spleť motivací a cestiček dezinformace „od úst k uchu“ v diskusích, ve skupinách, na diskusních fórech. Hledá způsoby, jak se nestat nástrojem něčího záměru, ať už politického nebo ekonomického, jak ochránit v online prostoru sebe, své přátele, případně svou skupinu.

Projekt chce prostřednictvím tohoto Nedělníku informovat o “šmejdech” a dezinformátorech pohybujících se v prostředí sociálních sítí, ale poukazovat i na ostrůvky pozitivní deviace v internetovém prostoru. Budeme se společně učit na každou nemoc online světa najít léčbu, která zabírá.

Na příkladech a pomocí jednoduchých nácviků si vyzkoušíme, čeho je dobré se vyvarovat (pozor, řeč je o nebezpečných způsobech komunikace, nikoli o špatných nebo škodlivých názorech) a co změnit.

Pomocí workshopů, seminářů a metodických manuálů nabídneme správcům a moderátorům diskusních skupin (ale i všem dalším zájemcům) způsoby, jak zajistit a udržet ve skupinách bezpečné a inspirující prostředí k setkávání. Budeme se učit společně.

Těšíme se na to.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.