A už toho mám dost!

978 Shlédnuto

BUĎ A NEBO sociálních sítí nás mění. Zatím neumíme dohlédnout, kam to povede, ale někdy to lze aspoň v malém nahlédnout. A zatím to není nic veselého.

Proč se na sociálních sítích jako houby po dešti množí statusy vyjadřující spravedlivý hněv, přeteklý pohár trpělivosti, syrovou pravdu konečně řečenou od plic? Jak je možné, že právě tohle médium se zdá být jejich semeništěm a hromosvodem najednou? Je to jednoduché – mluví amygdala, kus mozku, který se nezměnil od časů dinosaurů – ti sice nebouchali pěstí do stolu, anžto většinou neuměli pěsti, ale cetrum pro bouchání do stolu měli a nám zůstává v podobě víceméně nezměněné. Jeho podstatou jsou praemoce – vztek, vzrušení, strach.

Amygdala je kamarádka Facebooku. Přesněji řečeno – Facebook si velmi hledí zachovávat přízeň amygdaly. Tenhle kousek našich mozků mu totiž více než dobře slouží. Emoce jsou schopny prodat téměř jakýkoli artikl. Z obchodního hlediska jsou zároveň výhodné i v tom, že krátkodobě vypínají kritické myšlení – a tudíž i schopnost rozlišovat, zda dané zboží nebo informaci opravdu potřebujete. A zároveň samozřejmě i schopnost rozlišovat, zda je sdílení vašeho spravedlivého hněvu na sociální síti skutečně nutné.

Ve světě i u nás doma se v poslední době dějí věci, které podtržené a sečtené nejspíš nikdo z nás nezažil. Pokud jste ten typ, který si občas přečte noviny a pak se vrátí ke své práci, nejspíš i vás novinové titulky krapet zaskočí. Pokud k tomu sledujete televizi, říkáte se asi, že se ve světě kolem děje mnoho nedobrého. Ale jste-li aktivní na sociální síti, z děsu nevyjdete. Sítě jsou tak zkonstruované, sdělení na nich s pomocí algoritmu soutěží o naši pozornost, takže – čím hůř, tím líp, amygdala pracuje, nervy jsou napjaté, kritická schopnost uvažovat vypnutá.

Na sociálních sítích se pohybuje několik miliard lidí. Objevují jejich potenciál a žasnou nad možností jejich využití například v souvislosti s pandemií. V tomhle ohledu jsme i u nás doma byli svědky neuvěřitelně operativního propojování potřebných s těmi, kdo měli co nabídnout, sledovali jsme efekt sněhové koule při sdílení videa o užitečnosti roušek a museli jsme uznat, že bez sociálních síti by se pravděpodobně spousta dobrých věcí vůbec neodehrála.

A když se několik miliard lidí jednou za čas naštve a napíše – už toho mám dost, algoritmus rád helfne s tím, aby to bylo opravdu všude a dobře vidět. Snad nám to pomůže pochopit, proč při aktivním působení na sociální síti člověk snadno podléhá dojmu, že se lidstvo rozěluje na nesmiřitelné skupiny. Že právě teď je teba ukázat, koho podporuji a co zásadně odmítám. Právě teď je třeba dát najevo jednoznačný postoj. Že právě teď se láme chleba a musím se rozhodnout. Buď a nebo. Amygdala mluví. Algoritmus přikyvuje. A my posloucháme.

Zkusme si představit, že překonáme ostych a půjdeme to naše „už toho mám dost!“ říct s megafonem na náměstí. Bylo by to těžší, že? Člověk by si to musel trochu rozmyslet, uvážit, jestli zvolil správné publikum, jestli mu to dovoluje zákon, jestli má megafon, popřípadě kde ho splaší – zkrátka by se mu v takové chvíli šiklo to kritické myšlení.

Na sociální síti nikomu neotřeme slzy, nikomu nepodáme chléb, nikomu nedarujeme plášť, nikomu nepomůžeme tlačit do kopce těžce naložený vůz. I sociální sítě ale dovedou pomáhat, přesvědčili jsme se o tom. Dovedou doručit peníze tam, kde jsou třeba. Dovedou spojit lidi vzdálené. Dovedou donést informace tam, kde chybí. Dovedou pomoci najít něco, co se ztratilo. V tom jsou úžasné. Dovedou skutečně spojovat. Dovedou pomáhat jinak než skývou chleba, ale dovedou to.

My na nich ale místo toho čteme a píšeme, že už toho máme dost. Rozhodujeme ve vteřině, buď a nebo, o věcech, o nichž se téměř rozhodnout nelze. Schlamstne nás mašina, která zjednodušuje svět na ostré kontury černé a bílé, nic mezi tím neexistuje. Nemůžeme si dovolit váhat, nevědět, ztapnit se, být nesolidární… V tu chvíli nás všichni manipulátoři světa mají tam, kde nás chtějí mít. V bodě „buď a nebo“, v bodě „nelze couvnout“.

Jenže těch spravedlivých hněvů je tolik, kolik je lidí. Ke komu tedy, k čertu, máme být loajální?

Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.

Tohle říká v knížce Tracyho tygr Williama Saroyana doktor Pitzinger. Jenže jak tohle narvat do vteřiny, kterou nám na status nebo na odpověď v tom amoku dává amygdala?

To je dřina na celý život, připustit si, že nevíme, že si nejsme tak docela jistí… Zkoušet se v tom celém vyznat, správně a jakž takž zodpovědně se rozhodovat, čerpat z toho, kochat se tím a vážit si toho.

Ostré kontury černé a bílé nás zavírají do trezoru rychlosti a jednoduchosti. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo váhá, je zbabělec. Kdo mlčí, souhlasí.

Jasně. Ale pak je tu ještě celá velebnost duhy.

Anna Valentová

„Znáte tajná přání svého partnera? Chcete vědět víc?“

983 Shlédnuto

Dotazníky, osobnostní testy, kvízy, hry a další…

Kdo by nechtěl, viďte? Čteme si zprávy od přátel, novinky, reklamy – a z ničeho nic na nás vykoukne takovýhle nebo podobný text. Jste rozený leader? Doceňují vás vaši přátelé? Umíte šetřit? Zjistěte své IQ během několika minut! Stačí „jen“ rozkliknout a odpovědět na pár otázek. Kdo by odolal.

Nebo dotazník (skutečný příspěvek): Pro FF UK pracujeme na výzkumu ohledně etiky terapeutické práce, zaručujeme dodržení ochrany osobních údajů, jméno vedoucí práce, ale – jméno tazatelky chybí, není uvedeno, kdo ručí za ochranu osobních údajů, odkaz vede ke zcela anonymnímu google dokumentu bez hlavičky, kde vyplňujeme demografické údaje a mnoho dalšího. A to má tento dotazník alespoň úvod a jakés takés vysvětlení, v úvodu je mailový kontakt na tazatelku s výzvou, abychom ji kontaktovali v případě jakýchkoli dotazů. Na náš dotaz však zůstal němý. Mnoho jiných dotazníků ale odkazuje na google dokument rovnou, bez vysvětlení, spoléhá se na to, že důvěřujeme tomu, kdo dotazník sdílel.

Nebo: „Zjistěte, k jakému znamení inklinujete a jaké byste měli zvolit zaměstnání.“ Jakkoli nedůležité je naše stanovisko k astrologii, k odpovědi na uvedenou otázku je nezbytné, abyste autorovi příspěvku poskytli minimálně kompletní datum narození a to často není všechno. Pokud tedy spolupracujeme s numerologem nebo astrologem, je dobré ho znát, držet se doporučení někoho spolehlivého, zkrátka nevysypat svá nacionále dotazujícímu se automatu.

Nevyhneme se tomu ani v messengeru: „Bude-li vás kontaktovat to a to číslo, neberte to, jsou to hekři! ROZEŠLI CO NEJVÍCE LIDEM!“ Nebo: „Nesdílejte fotografie a příspěvky, položte prst tam a tam a zkopírujte, rozešlete všem známým!“ a bohužel i: „Nepřetrhni tento řetěz štěstí, pošli sedmi přátelům i mně zpět a do tří dnů očekávej změnu k lepšímu!“.

Nebo prostě pro pobavení: Jaké jste zvíře? Jaká rasa psa? Jaká květina? Existuje spousta her a kvízů, které vám facebook nabízí k ukrácení dlouhé chvíle. Ne všechny jsou čistě oddechové jako Solitaire nebo vědomostní a dovednostní jako třeba Word Blitz. V nabídce i na hlavní zdi potkáte IQ testy, kvízy, které mají prověřit vaši pozornost, vzdělání… I tady se doberete k výsledku teprve po zodpovězení několika – nebo mnoha – otázek.

Takže si to shrneme: Co je společným jmenovatelem všech výše zmíněných jevů?

Někdo po nás něco chce a nevíme kdo a nevíme proč. Jediné informace, z nichž se můžeme dohadovat, tam vložil onen někdo a z důvodů známých pouze jemu.

Chce po nás informace, data, úkony, nic z toho by nás nenapadlo jen tak udělat, nasdílet, kopírovat, někomu posílat. Reagujeme na výzvu neznámého člověka, aniž známe skutečný účel.

Online prostředí je nebezpečné. I sama firma Facebook čelila několikrát obviněním z poskytnutí dat svých uživatelů někomu dalšímu. Ne jen tak, pro velmi tučný zisk. Ta data facebook získal od nás samotných. Některá už výměnou za to, že nám tento online prostor poskytuje. A mnohá další prostě proto, že se naše odpovědi na všechny možné zvídavé otázky v kvízech, průzkumech, hrách nebo dotaznících kdesi ukládají. A majitel toho prostoru, tedy Facebook, Google, Youtube a další s nimi mohou nakládat, jak se jim zlíbí, nebo téměř jak se jim zlíbí. Poskytujeme jim s tím souhlas přijetím jejich podmínek.

Autorům průzkumů, her a dotazníků poskytujeme stejný souhlas tím, že odpovídáme, aniž bychom se více ptali. Za zneužití našich údajů si tedy můžeme sami. A nejen to – může se snadno stát, že rozesíláním nevinné hry nebo kvízu taháme data z přátel nebo blízkých ve prospěch někoho, o jehož existenci nemáme ponětí.

Jeden příklad za všechny – ovlivnění výsledků referenda o Brexitu nebo prezidentské volby v USA bylo mimo jiné možné i díky datům z osobnostních testů – těch zcela nevinných návnad typu „Rozumíte své kočce?“. Ovlivňovatelé tak měli celou paletu údajů o konkrétních lidech. Na tyto údaje pak bylo snadné přesně zacílit nabídku. Což bohužel není bubák, ale prokázaný fakt.

Co tedy dělat?

1) Přijde-li nám průzkumový dotazník, který považujeme za smysluplný, ověřme si před vyplněním i sdílením autora, popřípadě existenci projektu. Bez tohoto základního ověření můžeme vyplněním a sdílením podporovat něco, o čem zhola nic nevíme.

2) Osobnostní testy, ať už žertovné nebo vědecky se tvářící, které začínají lákadly typu „jste dobrý šéf?“ nebo „jak si po třicítce zachovat přitažlivost?“ nebo „sedm způsobů jak zaručeně shodit bez diety“, jsou téměř s jistotou pasti. Nemusí se vždy jednat o sběr dat, rozhodně ale někdo touží spíš po tom, abyste rozklikli odkaz, než abyste se cítili lépe.

3) O řetězových mailech už jsme všichni leccos slyšeli, v messengeru jsme ale stále opatrní méně, od přátel nečekáme poplašné zprávy ani nesmyslné spamování. Takže pokud nám přijde zpráva „bacha na tenhle telefon, jsou to hackeři, rozešli všem!“, chceme své ostatní přátele ochránit a poslušně rozesíláme, stejně jako zprávu o dítěti s leukémií, které potřebuje tu a tu krevní skupinu.

Tady je dobré mrknout na některý server, který se zbývá hoaxy, stačí vložit část textu zprávy a dozvíte se, jestli jste jeden z tisíců, které se na zprávu už nabalily, nebo sdílíte skutečnou žádost o urgentní pomoc. Další pomůckou může být i to, že „rozešli všem“ se spoustou vykřičníků bývá záruka hoaxu nebo spamu. Každopádně – pokud nemáte pádný důvod zprávě věřit, přerušte ten řetěz a neposílejte to dál jen proto, že kdosi neznámý napsal, že to máte udělat.

A na druhé straně…

4) Jste-li autorem průzkumu, testu, dotazníku nebo hry a chcete tento svůj produkt šířit, odpovídejte, prosím, na paranoidní dotazy svých zákazníků ve světle výše napsaného shovívavěji než dosud; pokuste se jim o sobě a o účelu vaší aktivity poskytnout všechny důležité informace. Odměnou vám budiž vědomí, že nejste jedním z nebezpečí číhajících v online světě. To by za kus trpělivosti a transparentnosti mohlo stát.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás na Startovači! Děkujeme!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část čtvrtá)

1 003 Shlédnuto

Střelivem v hybridní operaci ?

Falešné profily a vyhrocené diskuse, o nichž jsme mluvili v předchozích částech seriálu, mohou – ale nemusí – být součástí větší hry, kterou nejsme schopni dohlédnout. Ani v takovém případě to nemusí být hra mimo mantinely podvodu, špatného (nebo koneckonců i dobrého) žertu, případně číhosi fikaného PR, ať už profesionálního nebo amatérského.

Hned na začátku jsme upozorňovali na to, že pojmy jako je troll nebo hybridní válka je třeba šetřit, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jsou tyto pojmy mladé a jejich definice není snadno uchopitelná, a pak, i kdybychom měli tu smůlu a padli do rány někomu, kdo skutečně z přesvědčení, za úplatu nebo z obou důvodů slouží jinému státu (což je jeden ze základů definice hybridní operace – že alespoň na jedné straně konfliktu stojí stát), bude dle názoru odborníků na hybridní válku pro nás jako pro laiky pravděpodobně velmi nesnadné to poznat a téměř nemožné to dokázat.

Člověka nelze pro pouhé podezření bez jasných důkazů veřejně (a máloco je tak veřejné jako facebook, to je vždy třeba mít na paměti) označit za podvodníka, trolla nebo něco podobného. Kdybychom se mýlili, mohli bychom ho vystavit podezření. A facebook je udělaný tak, že se nikdo moc nemaže s kontextem. Na základě podezření může dojít k veřejnému lynči a člověk už jednou takto označený bude podle vzoru “na každém šprochu pravdy trochu” pro mnoho lidí zkrátka divný, nedůvěryhodný, troll a hotovo. Pomohli bychom tak právě tomu, čemu se snažíme čelit – totiž dojmu, že nelze věřit ničemu a nikomu.

Pojďme si setkání s podivnostmi shrnout a postupy zobecnit

Potkáte-li se s něčím, co akutně ohrožuje vás nebo někoho jiného (výhrůžky, nabádání k trestným činům, k ubližování sobě, druhým, zvířatům, pokud vidíte evidentní podvod…), je třeba se obrátit na policii, nejlépe okamžitě. Rozhodně si v tu chvíli udělejte screenshot/y toho, co vás nebo někoho ohrožuje. Reálná hrozba nemusí zmizet ani poté, co zmizí vašim očím její odraz na sociální síti. V nejhorším budete za vola, ale pokud na druhé misce vah je záchrana života nebo zdraví, rozhodně neváhejte.

U podivností, kde účel nelze na místě prokázat, je to už těžší. I tady je dobré si pořídit screenshot toho, co vám vrtá hlavou, možná ho teď nevyužijete, ale až narazíte na něco podobného, můžete to porovnat a pokud se nemýlíte, může mít takový screen pro policii nebo jiné profíky cenu zlata. Sofistikovanou síť zahraničních školených škodičů si ale může troufnout rozeznat málokdo, natož se jim efektivně bránit.

Shrnutí

Shrňme si tedy raději zásady opatrnosti z předchozích částí a přidejme několik navíc. Lze tím eliminovat nechtěnou účast ve většině švindlů od těch spíš legračních až po ty skutečně nebezpečné.

FB PŘÁTELÉ

1) Do přátel si přidávejme ideálně lidi, které známe.

2) Žádá-li nás o přátelství neznámý, zkontrolujme žádosti o zprávy, přátelství bez vysvětlení (pokud možno) nepřijímejme. Když už to uděláme a máme pochybnosti, oslovme přítele a zůstane-li to bez odezvy, je bezpečnější ho z přátel odebrat. Je dobré tak naložit i s těmi, které máme v přátelích dlouho a vůbec se neprojevují.

DISKUSE

1) Reagovat rychle nás nutí prostředí a ješitnost, téma nám neuteče a když ano, nic se nestane. Čas na rozmyšlenou je cennější než rychlá reakce bez rozmyslu.

2) Podpořit někoho nebo přimout něčí podporu v diskusi je fajn. Jde-li však o člověka, kterého neznáme, neznáme ani jeho motivaci, nenechme se vyprovokovat k útokům na někoho dalšího a činí-li to náš spojenec, distancujme se od toho. S podporou – svou i tou od jiných – je dobré zacházet opatrně.

3) Pokud je to jen trochu možné, používejme místo emotikonů stará dobrá slova a věty.

4) Dovolme si v diskusi jen to, co bychom si byli ochotni dovolit v místnosti plné cizích lidí. Vše ostatní patří do soukromí nebo mezi lidi, s nimiž se známe osobně.

Jak může pomoci Cui bono?

PODIVNOSTI

Projekt Cui bono vznikl proto, aby pomohl vytvářet jednoduché postupy, jimiž jde předcházet nebo čelit nebezpečným schématům. Potkáte-li se s nevysvětlitelným chováním profilu, skupiny nebo stránky, pokud máte s online prostředím nepříjemnou a nepochopitelnou zkušenost, setkali jste se s jevem, který vám nepřestává vrtat hlavou a nutí vás se ptát „o co jde?“, podělte se o tuhle zkušenost s námi.

Vstupte do skupiny nebo nám pošlete zprávu na messenger!

Prošetříme Váš podnět a pokud objevíme zneužití, podfuk nebo jakoukoli nebezpečnou hru s nic netušícími uživateli sociálních sítí, zveřejníme výsledek s doporučenou obranou. Napište nám, popište, s čím jste se potkali, případně přidejte odkazy nebo screenshoty.

Všichni členové týmu jsou vázáni mlčenivostí o detailech podnětů a výsledky pátrání i návrhy řešení zveřejňujeme ve zobecněné podobě, aby Váš podnět mohl pomoci i dalším lidem s podobnou zkušeností. Vaše soukromí budeme ctít a na Vaše podněty se moc těšíme!

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás na Startovači! Děkujeme!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část třetí)

1 391 Shlédnuto

Nepřítel mého nepřítele

Existuje úsloví, které mi běží v posledních měsících v souvislosti s naším tématem hlavou stále častěji. To úsloví zní „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. První zmínky o něm se dobereme už čtyři století před Kristem v indických spisech. Obecně mluví o tom, že je výhodné se spojit proti společnému nepříteli. Vzniká nám tím spojenec, s nímž můžeme v mnohém nesouhlasit, můžeme s ním být dokonce i ve sporu, ale tváří v tvář společnému nebezpečí jsme ochotni nechat nesouhlas a spory stranou.

Náš seriál se věnuje možnostem využití a zneužití facebookových přátelství. Ta, stejně jako skutečná přátelství, vznikají na základě sympatie, která má ale v online světě daleko horší vybavení než ve světě offline. Na sociální síti nemáme možnost vidět danou osobu zblízka, až na výjimky neslyšíme její hlas, nevidíme její gesta, pohyby, necítíme její pach (ano, i tím se v offline světě naše sympatie řídí, často aniž bychom si toho byli vědomi).

Co nám tedy zbývá? Profilová fotografie, ostatní fotky, můžeme si přečíst, co neznámý člověk píše a jak to píše, vidět, jaké příspěvky sdílí. Mluvili jsme už o jedné ze základních charakteristik facebooku, jíž je vše zjednodušovat, černobílit, vypichovat to, co je „víc sexy“, tedy akci, konflikt, skandál. Dáš lajk, souhlasíš, dáš smajlíka, pohrdáš. Podle takto okosených projevů lidské bytosti si děláme představu o živých lidech, s nimiž se chceme nebo nechceme facebookově přátelit.

Co nás vlastně vede k tomu, abychom zvažovali přátelství s lidmi, které známe tak málo? Je to prosté. Jsme pod tlakem masivní nabídky platformy samotné. Zejména pokud se nám už někdy povedlo narazit na někoho, s nímž souzníme, kdo pro nás znamená obohacení, spřízněnou duši, je snadné si říci – proč ne?

K tématu třetí části našeho seriálu se musíme ponořit do svérázného světa veřejných online diskusí. To je disciplína, v níž je ohrožen každý. Umí to vypadat jako simulace bitvy. Kdo to někdy zažil, sám ví, jaký je to pocit, když vás za vyjádřený postoj zasypou mraky lajků a srdíček, nebo se na vás naopak všichni sesypou. V tu chvíli vám spřízněná duše připadá jako dar z nebes. Facebookové přátelství s někým, kdo se vám v takové debatě postaví v bok, je pak nasnadě.

A tady se dostáváme k tomu kruciálnímu momentu. V tu chvíli nemáme myšlenky na to, abychom tomu nečekanému spojenci lustrovali profil. Jsme zcela lidsky a zcela právem vděční za podporu, o svém postoji jsme přesvědčení a diskutující to nechtěli chápat, úplně nesmyslně na nás útočili, i když jsme byli v právu, tohle byl jediný rozumný člověk široko daleko. Tak se nám v přátelích ocitne člověk, o němž nevíme nic jiného než to, že stejně jako my nesouhlasil s ostatními diskutujícími.

To samo o sobě je je jeden z nejhezčích způsobů, jak přijít k přátelství. Bratrství ve zbrani bývá základem nejtrvalejších a nejpevnějších přátelských vztahů. Jako možnému nebezpečí se tomuto způsobu vzniku FB přátelství věnujeme kvůli magickému vlivu facebookové zkratky. Algoritmus platformy nemilosrdně vyhledává krvavé maso, které by nám předhodil, a co nejjednodušší schémata JAK vnímat a reagovat. Líbí? Enter. Nelíbí? Enter. Sympatie? Enter. Na všechno je ikonka, abychom netápali. Je se mnou? Kamarádi. OK.

Lze si v takovém vesmíru vůbec dovolit luxus zvaný důvěra? Facebook dělá opravdu hodně pro to, abychom se tak jemnými nuancemi nezabývali. Je pravda, že je v jeho nabídce pár nástrojů, které nás mohou podobných situací ušetřit, stojí to ale hodně klikání a obvykle se do těch míst dostaneme až po velmi bolestné zkušenosti. Například zrušit FB profil je otázka poměrně dlouhého pátrání – pochopitelně. Ani Mark Zuckerberg ani jeho inzerenti si nepřejí, aby z jejich zlatého dolu zmizel byť i jediný dolar.

Fandíte Spartě a zveřejnili jste to? FB vám naservíruje články o tom, jak se Spartě ukřivdilo, s mnoha vykřičníky. Nedá vám to, otevřete příspěvek. Potkáte tam spoustu sympatických lidí, kteří sdílí váš názor, že to byla špinavost, podfuk, zkrátka humbuk. Notujete si, že jim to váš klub příště natře – a najednou se tam, prosím, objeví šílenec, který tvrdí, že to ten rozhodčí zapískal správně. To přestává všechno. Je třeba mu okamžitě a důrazně vysvětlit, jak se věci mají a kde je pravda.

Nebo si představte opačnou situaci. Náhodou se ocitnete v diskusi o tom, že jsou plechovky lepší než skleněné lahve. Vy máte k dispozici supermoderní studii, která říká, že je to blbost. S vervou se pustíte do obhajoby skleněných lahví a až za chvíli zjistíte, že jste se připletli na stránku „Dejte šanci plechovkám“, a že vaše studie tam naopak žádnou šanci nemá. Jistě si umíte představit, jak zaplesá vaše srdéčko, když někdo řekne: moment, to jsem taky slyšel, znělo to rozumně…

To důležité je, že diskuse na FB je jako oříšky. Nemůžete přestat. Někdo napíše nesmysl a vám to nedá, napíšete mu to. Někdo vám něco vyvrací a vy se s ním přete, protože jste si vědomi, že to čtou lidé, které znáte, stejně jako si toho je o svých známých vědom on. Nechcete být za blbce, on nechce být za blbce. Odpovídáte rychle, protože byste mohli vypadat, že vyklízíte pozice. A když dojdou argumenty (ne-li dřív), dojde na invektivy, osočování, výsměch.

V takovém prostředí a v takové náladě se ani v hospodě obvykle mnoho nevyřeší. Tady navíc nepadají facky, neexistuje přirozený ventil té rostoucí naštvanosti, takže se končívá všemožnými výhrůžkami od trestních oznámení až po fyzickou likvidaci. Po takové debatě člověk překypuje emocemi, je zklamaný, naštvaný, žere se pocitem křivdy i viny za některé výroky… V hlavě mu víří scénáře jak takový spor dodatečně vyhrát.

Později nás napadnou věty, které jsme měli použít, efektní argumenty; pokud se nás to dotklo osobně, nakonec to nevydržíme a buď se vrátíme na místo činu nebo napíšeme soukromou zprávu. Pokud se to povede vyřešit smírem, je to paráda. Obvykle se to ale velmi rychle sveze do předchozího modelu a pokud je to veřejně, někdo se přidá k nám, někdo k našemu oponentovi a věc se šíří jako mor. V tu chvíli už si dávno neuvědomujeme, že se hádáme výhradně (nebo téměř výhradně) s lidmi, které vůbec neznáme, kteří vůbec neznají nás. Svět se nám smrskne na „se mnou“ a „proti mně“.

Druhý den jsme buď ukřivdění nebo máme špatné svědomí, to podle nátury. A když se odhodláme se omluvit za svoji půlku včerejší apokalypsy a někdo (obvykle někdo úplně odjinud) nám to neopatrnou formulací shodí, utvrdíme se v tom, že s touhle partičkou se nemá cenu bavit. Kognitivní zkreslení devastující proces dotáhne k dokonalosti. Aniž si uvědomujeme, že jsme naletěli facebooku a sami sobě, vytvoříme stav buď a nebo a bavíme se nadále raději s těmi, kteří našim oponentům nemohou přijít na jméno. A jen na naší schopnosti znovunabytí chladné hlavy a kritického myšlení záleží, jak hluboko se do toho propadneme. Už tady otvíráme vrátka různým přihřívačům.

Představte si, že jste záškodník v týlu nepřítele. Dovedete si představit lepší platformu k manipulaci než vyhrocenou internetovou diskusi? Jste anonymní a když se na někoho nabalíte, vaše působení může mít nedozírný dosah. Poštíváte bez námahy lidi pro sebe výhodným směrem ku svému prospěchu, zatímco vaše cíle makají ze všech sil, aby vám to usnadnili. Pokud se původní konflikt točil kolem témat, kde skutečně o něco jde, lze takhle zjančenou partu navést téměř k čemukoli. A co je na tom nejsmutnější – někdy toho ani není třeba.

Takže jak z toho ven?

Ten, kdo vás podpoří ve vyhrocené debatě, s vámi možná souhlasí v jedné věci na světě, ve zbytku můžete být na úplně opačných názorových pólech. Pokud se konflikt rozpoutal mezi lidmi, kteří se znají, měl by se také mezi nimi vyřešit. Ti, kdo se na diskusi nabalili, neznají kontext a pokud jsou rozumní, od debaty se distancují. Pokud ne, bude pro nás lepší si věc nejdřív vyříkat mezi sebou a u náhodných spojenců si počkat, co se z nich vyklube.

Pokud se diskurs strhl mezi neznámými lidmi, buďte s podporou nebo s jejím přijetím stejně opatrní, jako kdyby se to stalo třeba v tramvaji nebo v restauraci. A vždy platí – když váš oponent argumentuje a váš novopečený spojenec na něj vyrukuje s granátometem, buďte to vy, kdo „spojence“ umírní. Za svůj díl debaty si každý nese zodpovědnost, ZEJMÉNA ve veřejném prostoru a ZEJMÉNA při vážných a zásadních tématech. Když někoho ve vzteku veřejně vykoupete v bahně aniž máte matné tušení, zda si to zaslouží, nebudete mít možná už příležitost to napravit. A facebook má ten hrůzný dosah.

To, že vás něco zaujme, ještě NEZNAMENÁ, že v tom musíte mít jasno. Nenechte se vmanipulovat do facebookem preferovaného stavu buď a nebo, v němž přestane jít o věc. Zjišťujte si informace. Chtít nebýt za blbce a chtít vyhrát je přirozená věc. Ale tisíciletí civilizace nás učí, že toho, kdo nás nepozdravil, nemáme praštit kyjem do hlavy. I kdyby kolem nás byl dav lidí skandujících „majzni ho“.

Zkusme to urovnat. Zkusme tomu dát čas a soukromí. Pomůžeme tím sobě, oponentům i celé věci, zavřeme ta dvířka k manipulacím a zneužití. A naši oponenti a spojenci? Po ovoci je poznáte. Tahle slova, která známe necelé dva tisíce let, jsou dobrým vodítkem, pokud tomu dáme čas. Slovo přítel si trochu trpělivosti zaslouží.

Přítel je víc než jen nepřítel mého nepřítele.

pokračování příště –

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část druhá)

725 Shlédnuto

Fígle s identitou aneb falešné profily

Pojďme začít od konce. V této části našeho seriálu úplně vynechme slovo TROLL. Jeho definice není jednoznačná a v diskusích je jeho užití často zavádějící, i tím se význam tohoto slova posouvá a může být spíš ke škodě než ku pomoci. Věnujeme mu – a dalším pojmům z oblasti hybridních strategií – samostatný prostor.

Facebook má pro osobní profily poměrně jasné pravidlo – máte na nich mít jméno, fotografii a datum narození; to vše by mělo být pravé, aby komunita facebooku byla v bezpečí. Tento požadavek jde ovšem obejít tisícem způsobů z tisíce důvodů.

Pornohvězdy a jiné self promo profily

Snad nejjednodušeji definovatelné a rozpoznatelné jsou falešné profily jaksi „čistě na kšeft“. Požádá-li mladého muže o přátelství dívka neuvěřitelných tvarů s exotickým jménem a velmi spoře oblečená, může si být onen mladý muž, není-li shodou okolností Brad Pitt, téměř jist, že této víle jde jen o jedno – o jeho kreditku.

Často se vám také může stát – zejména pokud máte hodně přátel – že vás o přáteství požádá sympatický chlapík nebo dáma a než se nadějete, objevuje se vám na zdi od tohoto „soukromého profilu“ jedna byznysová nabídka za druhou.

Prázdné profily bez přátel a historie

Pokud vás o přátelství požádá profil bez fotografie a třeba jen s několika málo přáteli a posty, ještě to nemusí znamenat, že pro vás představuje nebezpečí. Mnoho lidí zejména starší generace si „teda založilo ten fejsbůk“, když přátelé nebo rodina naléhali, ale nemají potřebu se na něm nijak obzvlášť prezentovat, chtějí mít možnost si prohédnout příspěvky a být pro ty své lidi k dosažení. Pokud vám jméno takového žadatele nic neříká, určitě je lepší zkontrolovat žádosti o zprávy. Nekontaktoval-li vás, počkejte si, až to udělá.

Větší opatrnost už je na místě u profilu podobně prázdného, ale s fotografií zviřátka nebo květinky místo vlastního obličeje. I takový profil může být živý člověk a přátelství s ním vás může obohatit, ale rozhodně je v takovém případě vhodné vyčkat, zda v žádostech o zprávy svou nabídku přátelství zdůvodní. Zejména pokud příspěvky u takového člověka na zdi jsou neutrální nebo se drží jednoho (často bohulibého) tématu, takže se z nich o onom člověku nelze nic dozvědět.

Falešní slavní

Vendelín Švankmachr, který má jako profilovku obzvlášť vydařený portrét Elvise nebo Lea Di Capria, je spíše k pousmání. Navíc to klidně může být nevinná legrace nebo je Vendelín prostě fanda zmíněné osobnosti. Pokud vás ale požádá o přátelství například herecká hvězda nebo slavný spisovatel, ostražitosti je třeba.

Natož pokud vás osloví hrdina seriálu nebo třeba drak (to není žert – skupin milovníků draka Bezzubky z filmů Disneyovy produkce Jak vycvičit draka je hned několik a profily s jeho jménem se také najdou, mají tisíce fanoušků a některé jsou napěchované opravdu odpornými příspěvky – člověk by sotva vymyslel lepší lákadlo pro děti, kdyby ho vymýšlet chtěl, naštěstí nemají na facebooku co dělat).

Tady je třeba se zastavit u pojmosloví a pravidel. Veřejně známé osobnosti mohou mít na facebooku takto ozanačenou stránku. Jsou-li to skutečně ony, mívají tuto stránku označenou jako ověřenou. Taková stránka ovšem nemůže mít přátele ve FB slova smyslu (ty může mít jedině soukromý profil – i ten je možné ověřit a pak je jako ověřený označen), jedině fanoušky. Takže pokud vás žádá třeba zrovna Brad Pitt o přátelství, buďte ve střehu.

Filmové, seriálové nebo literární postavy se na facebooku vyskytovat mohou, musí být ale takto označeny a pokud nejsou, musí být jasně vymezen žánr stránky. To znamená, že můžete vytvořit stránku, která paroduje výroky známého umělce, filmového hrdiny nebo politika nebo je stránkou jeho fanoušků, musí to však na ní být napsáno. Není-li tomu tak, jde o zneužití stránky i podle FB pravidel. Dá to rozum, budu-li se tvářit, že jsem Halina Pawlowská, moje kuchařské recepty bude číst o hodně víc lidí než když je vystavím pod svým jménem.

Facebookový účet – soukromý profil – je ještě něco docela jiného. Pokud vás někdo žádá o přátelství, může to dělat pouze se soukromého profilu. Ten může být jen jeden a pouze na jeho jméno, jedinou výjimkou je legální pseudonym, popřípadě přezdívka – tyto varianty nepředstavují předstíranou identitu. Vydává-li se žadatel za někoho jiného, natož za někoho, kdo neexistuje, v každém případě porušuje pravidla facebooku. K tomu už jistě potřebuje závažný důvod.

Žádá-li mne tedy o přátelství seriálový hrdina, který má navíc v profilu jako informace o sobě reálie existující pouze v seriálu, chci vědět, proč to dělá. Stejně se zachovám v případě soukromého profilu se jménem a fotkou jakékoli slavné osobnosti. Pokud v žádostech o zprávy nenajdu uspokojivé vysvětlení, přátelství nepřijmu. I kdyby měl takový člověk v přátelích desítky mých přátel.

Jistě může existovat velmi dobrý důvod, proč porušuje pravidla facebooku a proč nevystupuje pod svým jménem, pokud mám ale já mít se svým vlastním jménem na tom podíl, chci ten důvod znát. A je jen na mně, zda mi – když se ho dozvím – stačí.

Podvody tohoto typu se dají opravdu dobře využít ke zvýšení dosahu jakéhokoli projektu. Vracíme se tím obloukem k tomu, že velké množství přátel je rovněž využitelné/zneužitelné, protože profilu dodává na důvěryhodnosti, vidíme-li, že máme s dotyčným řadu společných přátel.

Život je nesmírně zamotaná věc a tak se nejspíš může stát, že k vexlům s identitou člověka dovede i dobrý úmysl nebo alespoň srozumitelný a přijatelný důvod. Takových situací je ale tak málo, že zasluhují individuální posouzení a postup rozhodně nejde zobecnit.

V těch ostatních případech je postup jednoduchý. Do přátel si berme lidi, které známe. Žádá-li nás někdo, koho neznáme, počkejme si na jeho důvod (je třeba zkontrolovat žádosti o zprávy). Pokud důvod nenapíše, připadá nám sympatický, má s námi spoustu společných přátel a jde mu o dobrou věc, podle profilu, a tedy žádost přijmeme, nebo jsme žádost zbrkle přijali a teď si nejsme jisti – počkejme, jestli nám za přijetí poděkuje nebo se nějak projeví. Pokud ne, oslovme ho sami. Pokud ano, máme možnost se rozhodnout na základě reakcí. Když ani na oslovení nezareaguje, odeberme ho.

Není bezpečné mít v přítelích člověka, u něhož nemáme tušení, o co mu jde. Můžeme mu sloužit jako lákadlo pro naše přátele. Můžeme mu naletět na spoustu promyšlených triků. Můžeme…

Anna Valentová

– pokračování příště –

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem Cui bono! Děkujeme…

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část první)

568 Shlédnuto

Podle čeho se rozhodujete, zda vyhovíte facebookové žádosti o přátelství? Přidáváte si jen lidi, které osobně znáte? Pokud ne, věnujte trochu času následujícím řádkům.

V životě offline máme jen málo přátel, s nimiž jsme se nikdy neviděli. Může se to samozřejmě stát, je to ale výjimečný jev. Na sociálních sítích a zejména na facebooku máme možnost se přátelit třeba i VÝHRADNĚ s lidmi, které jsme nikdy nepotkali. Je samozřejmě otázkou, k čemu by to bylo dobré, ale prostředí facebooku tuto možnost nabízí.

Facebook se tak může kadeřit tím, že propojuje lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a v principu má samozřejmě pravdu. Je skvělé se seznámit s někým, kdo sdílí naše zájmy, je skvělé se moci pochlubit přátelstvím s oblíbeným umělcem nebo politikem, je skvělé potkat dívku svých snů ve skupině motokrosových fanoušků (tedy, pokud my sami rovněž fandíme motokrosu).

Tak v čem je problém?

Technicky plyne z facebookového přátelství pár věcí, které jsou zneužitelné. Vaši přátelé většinou vidí, jaké příspěvky píšete a sdílíte, vidí, v jakých jste skupinách a kdo další je ve vašich přátelích. Mohou monitorovat vaše zájmy. Proč by to někdo dělal?

Otázka do pranice. Možností, jak zneužít facebookové přátelství, je bohužel dost. Nejčastějším důvodem jsou samozřejmě peníze. Ale ne vždy hned v prvním plánu. Další možností jsou různé osobnostní idiosynkrazie, existuje dokonce úchylka nazývaná “sběratelství přátel”. Jsou i tací, kteří o tom vůbec nekoumají, FB jim nabídne možného přítele a oni ho zkrátka odkliknou. Takoví ale obvykle nepředstavují jiné nebezpečí než to, že je hned neprokouknete.

Ale co když je to vážné?

Potíž je, když narazíte na sofistikovaného podvodníka. Potvrdíte žádost o přátelství někomu, kdo má v přátelích třeba třicet vašich přátel a při zběžném pohledu má stejné zájmy jako vy? Jasně, proč byste neměli? Může se ale stát, že od té chvíle mnoho měsíců pilně pracujete v jeho zájmu aniž o tom máte tušení. Pomáháte někomu vyhrát volby, získat kontrakt, dostat se do médií, pomáháte někoho zdiskreditovat nebo umlčet a vůbec o tom nevíte.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Pokusíme se pro vás zmapovat, k čemu všemu můžete takovému lovci přátel sloužit, jak takové “přátele” poznáte a nejlépe jak si podobné profily do svých facebookových přátel vůbec nepřidat.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme!

EMOCE NA DISPLEJI – seriál

674 Shlédnuto

Haha. Znáte je. Smajlíky, které vyjadřují popadání se za břicho nad dobrým vtipem, nebo…

Emotikony na Facebooku jsou ohromně populární. Jejich kouzlo je skvělým zrcadlem naší schopnosti si na něco skočit. S tématem internetové džungle to souvisí natolik, že jim chceme zasvětit seriál, jehož první díl právě čtete, a celý workshop, ovšem offline. Používání těchto symbolů totiž přímo souvisí nejen s dynamikou diskuse, ale i s obchodním modelem sítě Facebook, kterému se při využívání této platformy volky nevolky přizpůsobujeme.

Cílem oné platformy není nechat nás hezky si popovídat a být odměněn dobrým pocitem z toho, kolik jsem dnes spojil lidí. Tvůrci facebooku si přejí, aby na něm inzerovalo co nejvíce firem, a aby naše cesta ke koupi (doplňte svoji oblíbenou noční můru) byla co nejjednodušší.

Takže je třeba nás naučit, jako myšky v laborce, že když prolezeme labyrintem, dostaneme cukřík. Facebook to prolézání vyřešil geniálně: ničím prolézat nemusíme a cukřík dostaneme stejně. Neučí nás nové a složitější úkony. Vrací nás do školky a odměňuje nás právě za to, že složité věci zjednodušujeme. Čekáme na zvednutý palec, který nás ubezpečí, že jsme své moudro napsali opravdu dobře.

Kdyby náhodou hrozilo, že bychom zaváhali, zda je zdvižený palec vhodným ohodnocením příspěvku, který jsme právě shlédli nebo přečetli, nabízí nám Facebook hned fůru dalších symbolů-emotikonů. Pokud se do nich naše emoce vejdou, dobře, můžeme jednou kliknout a dál se věnovat valící se lavině informací a reklam, které čekají ve frontě. Nevejdou-li se emoce do emotikonu, můžeme spánembohem napsat reakci, ale netřeba čekat na odpověď, třeba je věnovat se již zmíněné lavině. Když někdo zareaguje na naše příspěvky, okamžitě se to dozvíme, takže nás od proudu kupsikupsilajkujlajkuj nebude nic zdržovat.


Jak se do takové pasti nenechat chytit? Některé odpovědi nabízí náš seminář, inspirovaný diskusní skupinou Cui bono.


V okamžiku, kdy jsme takto vycvičeni, můžeme přejít k další lekci. Ta spočívá ve schopnosti ulehčit Facebooku zacílení reklamy přímo nám na tělo. Není třeba vyplňovat dotazníky. Už jsme se hezky naučili označit palcem nahoru, co se nám líbí (palec dolů strategicky chybí), takže marketérům stačí statistika našich lajků a mohou hrnout a hrnout. Pokud se netrefují přesně, dáme jim to podle návodu za cukřík najevo a ještě tu správně zvolenou reklamu rozešleme přátelům, čímž dáme Facebooku informaci, koho dalšího tohle zajímá. Hezky spolupracujeme.  

Jako by ani to nestačilo, je tu vidina permanentní komunikace s přáteli z celého světa, sdílení zážitků v okamžiku, kdy se dějí, lék na izolaci pro izolované a možnost podělit se o jakýkoli postřeh, kdykoli nás nějaký napadne. To vše generuje další díl onoho neutuchajícího klikání, jež Facebooku vydělává peníze. (Pro ty, koho to zajímá: Mark Zuckerberg je hrdým majitelem 53 miliard amerických dolarů, vygenerovaných vaším klikáním, sdílením a lajkováním.)

Uživatel Facebooku je odměňován za zrychlené a zjednodušené vyjádření vlastních emocí. Platforma tak snáze nachází témata pro jednotlivé uživatele emotivně dráždivá, a lépe tak vydělává na prodeji takto vygenerovaných emocí inzerentům. Tohle je “paráda”, “super”, tohle “mě štve”, popřípadě “haha” (v české verzi slovníčku emotikonů). Když do takhle zjednodušené matrice narvete složité téma, kupříkladu migrační nebo klimatické krize, máte zavařeno na velmi vyhrocený dýchánek. 

Smůla je, že tentýž vzorec funguje stejně v debatě o plenkách jako o evropských dotacích, o fotbalovém dramatu jako o záchraně sirotků bez pasu. Je jedno, jestli architekti sociálních sítí takový vývoj přepokládali. Ale realita, jíž dali vzniknout, nutí takřka každého člověka na Zemi – v případě facebooku jsou to téměř dvě miliardy lidí – zaujmout řízné, nekompromisní, smajlíkovatelné stanovisko k sebesložitějšímu problému. Účinnější nástroj fašizace veřejného prostoru aby pohledal.

Jak tomu čelit? Je lepší na facebooku vůbec nebýt? Nepoužívat emotikony? Nečíst reklamy?

Budeme se tomu v našem seriálu věnovat postupně.

Teď nám nezapomeňte dát lajk. Haha.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme.