A už toho mám dost!

730 Shlédnuto

BUĎ A NEBO sociálních sítí nás mění. Zatím neumíme dohlédnout, kam to povede, ale někdy to lze aspoň v malém nahlédnout. A zatím to není nic veselého.

Proč se na sociálních sítích jako houby po dešti množí statusy vyjadřující spravedlivý hněv, přeteklý pohár trpělivosti, syrovou pravdu konečně řečenou od plic? Jak je možné, že právě tohle médium se zdá být jejich semeništěm a hromosvodem najednou? Je to jednoduché – mluví amygdala, kus mozku, který se nezměnil od časů dinosaurů – ti sice nebouchali pěstí do stolu, anžto většinou neuměli pěsti, ale cetrum pro bouchání do stolu měli a nám zůstává v podobě víceméně nezměněné. Jeho podstatou jsou praemoce – vztek, vzrušení, strach.

Amygdala je kamarádka Facebooku. Přesněji řečeno – Facebook si velmi hledí zachovávat přízeň amygdaly. Tenhle kousek našich mozků mu totiž více než dobře slouží. Emoce jsou schopny prodat téměř jakýkoli artikl. Z obchodního hlediska jsou zároveň výhodné i v tom, že krátkodobě vypínají kritické myšlení – a tudíž i schopnost rozlišovat, zda dané zboží nebo informaci opravdu potřebujete. A zároveň samozřejmě i schopnost rozlišovat, zda je sdílení vašeho spravedlivého hněvu na sociální síti skutečně nutné.

Ve světě i u nás doma se v poslední době dějí věci, které podtržené a sečtené nejspíš nikdo z nás nezažil. Pokud jste ten typ, který si občas přečte noviny a pak se vrátí ke své práci, nejspíš i vás novinové titulky krapet zaskočí. Pokud k tomu sledujete televizi, říkáte se asi, že se ve světě kolem děje mnoho nedobrého. Ale jste-li aktivní na sociální síti, z děsu nevyjdete. Sítě jsou tak zkonstruované, sdělení na nich s pomocí algoritmu soutěží o naši pozornost, takže – čím hůř, tím líp, amygdala pracuje, nervy jsou napjaté, kritická schopnost uvažovat vypnutá.

Na sociálních sítích se pohybuje několik miliard lidí. Objevují jejich potenciál a žasnou nad možností jejich využití například v souvislosti s pandemií. V tomhle ohledu jsme i u nás doma byli svědky neuvěřitelně operativního propojování potřebných s těmi, kdo měli co nabídnout, sledovali jsme efekt sněhové koule při sdílení videa o užitečnosti roušek a museli jsme uznat, že bez sociálních síti by se pravděpodobně spousta dobrých věcí vůbec neodehrála.

A když se několik miliard lidí jednou za čas naštve a napíše – už toho mám dost, algoritmus rád helfne s tím, aby to bylo opravdu všude a dobře vidět. Snad nám to pomůže pochopit, proč při aktivním působení na sociální síti člověk snadno podléhá dojmu, že se lidstvo rozěluje na nesmiřitelné skupiny. Že právě teď je teba ukázat, koho podporuji a co zásadně odmítám. Právě teď je třeba dát najevo jednoznačný postoj. Že právě teď se láme chleba a musím se rozhodnout. Buď a nebo. Amygdala mluví. Algoritmus přikyvuje. A my posloucháme.

Zkusme si představit, že překonáme ostych a půjdeme to naše „už toho mám dost!“ říct s megafonem na náměstí. Bylo by to těžší, že? Člověk by si to musel trochu rozmyslet, uvážit, jestli zvolil správné publikum, jestli mu to dovoluje zákon, jestli má megafon, popřípadě kde ho splaší – zkrátka by se mu v takové chvíli šiklo to kritické myšlení.

Na sociální síti nikomu neotřeme slzy, nikomu nepodáme chléb, nikomu nedarujeme plášť, nikomu nepomůžeme tlačit do kopce těžce naložený vůz. I sociální sítě ale dovedou pomáhat, přesvědčili jsme se o tom. Dovedou doručit peníze tam, kde jsou třeba. Dovedou spojit lidi vzdálené. Dovedou donést informace tam, kde chybí. Dovedou pomoci najít něco, co se ztratilo. V tom jsou úžasné. Dovedou skutečně spojovat. Dovedou pomáhat jinak než skývou chleba, ale dovedou to.

My na nich ale místo toho čteme a píšeme, že už toho máme dost. Rozhodujeme ve vteřině, buď a nebo, o věcech, o nichž se téměř rozhodnout nelze. Schlamstne nás mašina, která zjednodušuje svět na ostré kontury černé a bílé, nic mezi tím neexistuje. Nemůžeme si dovolit váhat, nevědět, ztapnit se, být nesolidární… V tu chvíli nás všichni manipulátoři světa mají tam, kde nás chtějí mít. V bodě „buď a nebo“, v bodě „nelze couvnout“.

Jenže těch spravedlivých hněvů je tolik, kolik je lidí. Ke komu tedy, k čertu, máme být loajální?

Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.

Tohle říká v knížce Tracyho tygr Williama Saroyana doktor Pitzinger. Jenže jak tohle narvat do vteřiny, kterou nám na status nebo na odpověď v tom amoku dává amygdala?

To je dřina na celý život, připustit si, že nevíme, že si nejsme tak docela jistí… Zkoušet se v tom celém vyznat, správně a jakž takž zodpovědně se rozhodovat, čerpat z toho, kochat se tím a vážit si toho.

Ostré kontury černé a bílé nás zavírají do trezoru rychlosti a jednoduchosti. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo váhá, je zbabělec. Kdo mlčí, souhlasí.

Jasně. Ale pak je tu ještě celá velebnost duhy.

Anna Valentová

Verbíři a krysaři – po ovoci je poznáte (2)

1 700 Shlédnuto

Stínoví lídři v čase viru

Druhá část seriálu Verbíři a krysaři vznikla zcela ad hoc. Chtěli jsme se v časech výjimečného stavu a pandemie koronaviru odmlčet, nezdálo se nám vhodné se zabývat manipulacemi nebo zavádějícími informacemi v interakcích na sociálních sítích, domnívali jsme se totiž, že mnohem nebezpečnější jsou manipulace a hoaxy, šířené v médiích – a těmi se zabývají projekty typu manipulátoři.cz nebo fakescape (a mnohé další), byla by to zbytečná konkurence a štěpení sil.

Bohužel se ale stále častěji setkávám s jevem, který zcela patří do tohoto seriálu i do VOLEBNÍHO SPECIÁLU – a tím jsou, řekněme, stínoví  lídři. Od vypuknutí pandemie sledujeme všichni denně snahy o monetizaci strachu z nákazy (například prodej předražených ochranných pomůcek). Potkáváme však také hvězdy nově zrozené z obav a nejistoty – rádce, kouče, velitele, ne-li rovnou prezidenty.

Člověku, který není lékař, mikrobiolog, zdravotník, důstojník, zkrátka specialista, obvykle jistý přirozený ostych nedovolí vyjadřovat se fundovaně k odborným tématům. Řeklo by se, že je to známka prosté slušnosti. Ze stejného důvodu takový člověk předpokládá u druhých totéž. Někoho, kdo se vyjadřuje nahlas a důrazně, hodnotí situaci, vydává doporučení, zkrátka vystupuje se sebevědomím odborníka, slušně vychovaný člověk bude za odborníka považovat, protože – podle sebe – předpokládá, že by si to za stávající vypjaté situace nikdo jiný než odborník nedovolil.

Chyba lávky! Od počátku pandemie sleduji dva profily. Oba jsou živí lidé, žádní trollové, oba jsou profesí do jisté míry odborníci ve svém oboru a oba jsou poměrně aktivní na sociálních sítích. Jsou dobrým příkladem toho, o čem chci mluvit, přestože zdaleka nejsou jediní. Na sociálních sítích máme všichni tendenci vyjadřovat se ke všemu od politiky po cenu mrkve. Ne každý z nás si tím však dobude suitu následovníků a nimbus hrdiny.

Profily, které jsem zvolila za příklad, se k současné situaci oba vyjadřují s puncem odbornosti. Liší se v tom, že ten, který by se z hlediska profese k problematice koronaviru vyjadřovat mohl – a v tom případě možná i měl – mluví zcela obecně a mírně tajuplně a vytváří mix státnicko – vlasteneckých frází, náznaků o konspiracích a chápavého mentorství. Ten druhý se k situaci vyjadřuje z hlediska své (jiné) odbornosti a řeší převážně politickou část virového průšvihu. Vyjadřuje své postoje buď velmi proklamativně ve větách zvolacích, nebo vysoce odborným jazykem. Domnívá se, že člověk s jinou nebo menší odborností nemůže řečenému rozumět. (To cituji.)

Oba profily se k tématu vyjadřují na své zdi, komentují posty druhých a diskutují ve skupinách. Neoslovují ty, které kritizují, přímo, nýbrž na ně hřímají z bezpečí svého profilu (přesto se k politikům nebo jiným kritizovaným obracejí, jako by je tito mohli slyšet).

A ejhle, má to úspěch. Stále větší množství lidí přidává svá „to jste řekl pěkně“, „taková slova tesat“, „čerpáme u vás jistotu v této těžké době“, srdíčka a lajky a nakonec – „vy byste měl/a kandidovat na prezidenta“.

Proč mi taková věc připadá děsivá? Protože stojíme tváří v tvář hrozbě, která – myslím – přesahuje dosavadní zkušenost nás všech. Protože je možné, že se před její tváří stírají rozdíly v odbornostech, pozicích, zkrátka v lecčems. Protože v tu chvíli čekáme od lídrů, že nám půjdou příkladem, že nám pomohou situaci chápat, že nás povzbudí v konkrétních věcech a že nám vlastním příkladem ukážou, jak by se každý z nás mohl zapojit a situaci řešit. Trávit drahocenný čas rozčilováním na sociální síti, výzvami vládě, které jí neadresujeme reálně, ale pouze řečnicky, mlžit a naznačovat, to je zoufalá ztráta času.

Zájem okolí lichotí každému. Ale když v Evropě i po celém světě hledáme každý podle svých možností cestu, jak se popasovat s COVID 19, bylo by slušné se od prezidentských kandidatur distancovat (a to myslím doslova – ani jeden z ilustračních profilů tu obrovskou chválu nedokázal odmítnout nebo nějak výrazněji redukovat). Využít oblíbenost na sociální síti k něčemu smysluplnému, to by, myslím, schopnosti lídra prokázalo lépe. Říkal to ostatně jeden moudrý muž než šel na smrt. „Po ovoci je poznáte.“

Hlavní děsivý fakt je stejný jako v předchozím dílu tohoto seriálu, tady je onen děs ale zesílen tím, že stojíme tváří v tvář skutečnému nebezpečí – a přesto jsme ochotni se nechat uchlácholit zdáním místo skutečného ovoce. Proto je to apel i na nás, kteří se bojíme a  hledáme někoho, komu bychom věřili a kdo by nás vedl. Mějme na něj tento nárok!

Co tedy s tím?

Kdo se jasně vyjadřuje, obvykle také jasně myslí, dovolím si parafrázovat George Orwella. Zkusme si dříve, než něčí postoj lajkujeme a sdílíme, položit pár otázek. Ptejme se:

  • jak srozumitelně a jednoduše se ke stávající situaci vyjadřují
  • jak relevantní zdroje používají pro své argumenty
  • zda jsou ochotni se o své zdroje podělit a nepovyšují se ve jménu utajených nebo příliš odborných znalostí
  • jsou schopni měnit svá slova v činy a lze to ověřit (výkřiky na vlastní zdi bez prolinku na adresáta můžeme sdílet s přáteli jako více či méně oprávněný povzdech nad šlendriánem, ale lídra to z nás nedělá)

Proto jsme pro vás všechny  na stránce Cui bono začali zveřejňovat příklady dobré praxe – lidí a skupin, které nesbírají body, nýbrž výsledky. Budeme rádi, když ji navštívíte a podíváte se, jak vypadají ti, jejichž jména často ani neznáme, a jaká za nimi za těch pár dní leží neuvěřitelná spousta práce. Děláme to proto, že jednou z nejobludnějších manipulací, kterým je třeba čelit, jsou přisvojené nebo zcela fiktivní zásluhy.

Ano, nejde to dokázat, nejde za to trestat, ale ti lidé, kteří navzdory tomu nabízejí své skvělé nápady zdarma a všem, aby se dostaly tam, kde z nich může něco užitečného vzniknout, ti si to nezaslouží. Budeme rádi, když jim vyjádříte podporu – u nich na stránkách, aby se to k nim skutečně dostalo.

Bude to ještě těžké. Podporujme se a držme si palce. Vytahování a mlžení nechme jiným. Na každém kroku vidíme, k čemu je dobré, když dojde na lámání chleba.

A buďme zdraví!

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás!

Deset procent Vaší podpory pošleme na projekty skupiny Covid19.cz -Data proti Covid.

Máte pochybnosti? Napište nám!

386 Shlédnuto

Poslal vám někdo zaručený recept proti koronaviru, srdcervoucí svědectví nebo varování týkající se jakkoli boje s touto hrozbou? Čtete to a zvažujete, zda to sdílet přátelům? Je to celé tak nějak trochu… divné? Zdá se vám to přitažené za vlasy nebo naopak moc jednoduché? Nevíte, kde takový typ sdělení účinně ověřit?

Napište nám. Jsme tu právě proto. Nechceme konkurovat těm, kteří vyvracejí dezinformace, ani těm, kdo poskytují relevantní informace. Můžeme jen pomoci utřídit, do kterého balíčku právě ta vaše informace patří, a případně poradit, kde se dovědět víc.

Pište nám na info@cuibonoonline.com nebo na messenger. Odpovíme obratem.

Přejeme všem pevné zdraví a stejně pevné nervy.

Integrovat stín – rozhovor s Janem Šiklem

543 Shlédnuto

Psycholog, psychoterapeut, psychoanalytik, supervizor, cyklista, příležitostný scénárista nebo hokejista, přítel a mentor, mistr světa v pěkných košilích, stavitel tee pee a kdo ví, co všechno ještě – to je pro mne Jan Šikl.

Domluvili jsme se na rozhovoru. Pro mne to znamenalo bonus vedle bonusu. Setkat se po letech s někým, koho si hluboce vážím. Mluvit s ním o tématu, které mne zajímá. Octnout se znovu v jeho kanceláři – ordinaci – doupěti na pražském Žižkově, kde to zůstalo útulné, nesmírně modré a zabydlené tmavým dřevem a spoustou úplně různých a moc hezkých drobností s patinou, která z toho dělá trochu doma a trochu místo, kde byste chtěli být, když doma být nejde. Možná i proto bylo snadné začít povídat. O tom, co je internet, co dělá s informacemi – a co to celé dělá s námi.

Asi se shodneme na tom, že příchod internetu je přelom srovnatelný s vynálezem knihtisku, že to je úplná změna způsobu přemýšlení o informacích. Co si myslíte, že to přináší – z toho, co jsme schopni vidět už teď – dobrého a co nedobrého?

Nejsem v tom nějak super honěný, jsem běžný účastník, kusem jako psychoterapeut, kusem jako rodič, chodí to k člověku z různých stran. Pokud jde o tu převratnost – pamatuji si, že když jsem čerstvě po revoluci psal scénář k Marianovi, rejža měl laptop (nikdy jsem neviděl malý počítač). Říkal – to má kapacitu jako mozek z Boeingu – jistěže, úplný nesmysl, chci tím ilustrovat naši amatérskost a neznalost v té době. Říkal také, že tenhle fenomén vytvoří rovnost, protože zpřístupní informace…

V době po revoluci jsme měli fantazii, že právě cenzura byla hlavním aktérem našeho marasmu. Naše generace teď asi zažívá údiv nad tím, jak málo jsme demokracii rozuměli, zaměřili jsme se jen na jeden její aspekt. Říkali jsme si, že pokud se lidé budou dozvídat věci, pokud bude svobodný tisk, svobodná média – bude svobodný člověk. A to, myslím, byla pozoruhodná pošetilost, ze které se naše generace musí vyléčit.

O informaci se dá říci totéž, co pár desítek let předtím o lécích a pár set let předtím o noži; že je to užitečný nástroj a může to taky zabít. Myslím, že jsme stínové aspekty toho jevu neuměli vidět. A teď jsme ve fázi integrace těch stínových aspektů dostupnosti informací. A silná věc – silná osobnost – má často silný stín. Myslím, že teď se teprve dovídáme, co to také umí negativního a komplikovaného.

Potkáváte se s tím tématem nějak ve své praxi?

Dělám supervizi, kde se potkávám s těmi, kteří jsou v první linii, linkám důvěry nebo dětské Lince bezpečí. A pak pracuji s „námi, běžnými neurotiky“, jimiž jsme do nějaké míry jistě všichni. Tam to téma potkávám například přes lidi, kteří se chtějí seznámit prostřednictvím internetu a potkávají nějaká zklamání. Internet se tváří, že nás plnohodnotně kontaktuje. Tady nejde o film „V síti“, jde o úplně obyčejnou lidskou naději, že mohu plnohodnotně potkat druhou lidskou bytost prostřednictvím počítače. Ať už jsou to maily, chaty, seznamky…

Terapeuti se tímto tématem hodně zabývají. Mám k tomu takovou – možná i trochu stereotypní – teorii, že seznamky jsou trochu vedle. Že je nějak důležité si tu ženskou nebo chlapa ulovit v přírodě. To nemá být žádná vulgární „mačistická“ věta, prostě si myslím, že je to přirozené prostředí a teprve v něm se dějí přirozené věci. Běží tam i procesy, které nemáme ve vědomí, instinktivní, pozorujeme sociální situace, hraje chemie, pachy. Všechny tyhle prvky se často opomíjejí nebo dokonce záměrně čistí v domnění, že nehrají roli. A pak jsme zaskočeni tím, jak velmi tu roli hrají.

Tahle prastará, univerzální lidská situace – kde se spárovat, kde potkat lidskou bytost – jak slyším od svých pacientů, internet je v tom velké zklamání. Nakonec, pokud ten vztah má k něčemu být, musí dojít k fyzickému setkání. A to ty lidi často konfrontuje s tím, že žili v bludu. Potkali se se stylizovaným obrazem. Což se v reálném světě jistě děje také, ale internetové prostředí tomu nahrává.

Věci se ve světě vyskytují v nějakém kontextu. Jsou-li z tohoto kontextu vytrženy, už je to zkreslení. V reálném světě věci nejsou izolované. Jabloň roste na louce a něco tvoří její kontext. Krajina, estetika toho obrazu, jabloň je planá nebo ostříhaná, za plotem, před plotem, na mezi… Když to vytrhneme a mluvíme jen o jabloni, je otázka, co tím myslíme. Kontext chybí.

Místo informace v pouti životem

A druhá věc – k informaci patří i způsob, jak jsme se k ní dostali. Není sama o sobě. Vylézt na Mount Everest znamenalo něco zcela jiného před sto lety a dnes. Většina z nás neleze na Mount Everest, já také ne, ale vidím, jak jsou informace snadnou dostupností znehodnocovány. Jakýmsi koeficientem, který zatím nejsme schopni dopočíst. Koeficientem individuální cesty. Koeficientem rozpoznávání, zda tu informaci skutečně potřebujeme pro svůj život nebo pro to a to.

Člověk se páruje s informací. Vydává se za ní na cestu a ta cesta ho proměňuje. Obtížnost cesty dává informaci kontext. Je pak jedinečně naše. My jsme ale začali informace rozdávat a dávat plošně. A mysleli jsme si, jako v socialismu nebo v komunismu, že když je dáme všem, vznikne rovnost. Kupodivu ale vzniklo znehodnocení.

Vidíte v tom nebezpečí?

Myslím si, že tu nebezpečí je, intuitivně cítím, že může být opravdu velké, ale myslím si, že ty dopady ani neumím domyslet. Jen cítím, že se to týká něčeho úplně základního – smysluplnosti lidského života. V pohádkách, v mýtech, tam je informace něco, co vnitřně formuje, in – formace. Tedy něco, co udělá změnu uvnitř mne. Něco hluboce a principiálně kvalitativního, nelze to nahradit kvantitou. Ta selekce, vlastní chtění, vlastní vůle, svobodná vůle, úsilí cesty, odpor, který s sebou cesta nese, vytrvalost, to vše dělá tu informaci jedinečnou.

Zneužití informace a vyhrocené veřejné debaty

Neumím si představit bytost, která úmyslně posílá do veřejného prostoru zkreslenou nebo falešnou informaci, je to nějaká nutnost, nějaký tlak?

Účel. Je zřetelné, že to může být marketing, může to být sexuální pud, který ten člověk jinak neumí nasytit a ukojit, může to být politická manipulace – tedy moc, zájmy vlivových skupin, staré jako lidstvo samo, a tedy zase moc a peníze, ale napadá to i mnohé demokratické principy…

Je nesmírně důležité k tomu na všech možných frontách vést diskusi, přivolávat k tomu pozornost. Charakteristika stínu, kterou jsme začali, je v tom, že je nevědomý. Jde tu o jeho integraci. Nejde o to se posunout na pozici „je to zlo, je to špatné a temné“. Jde o to mít kapacitu stínové aspekty přijmout a naučit se s nimi pracovat.

„Je to nová, mladá věc, vidíme, že se k tomu lidé staví podle toho, kdy a proč do toho online vlaku přistoupili, tedy velmi různě napříč věkem, vzděláním, postavením..“.

Je to opravdu mladá věc. Začali jsme knihtiskem. Globální změnou. Písmo svaté v jazyce nedostupném většině populace opisovali mniši; dostupná byla jediná kniha. To spoluvytvářelo posvátnost textu, posvátnost rituálu. Čtení písma v řeči, které nerozumím, která zní vznešeně… „Odsakralizování“ liturgie tím, že se Bible dostala do každé rodiny – to je proměna jako blázen. A to se týkalo jedné knihy. Bavíme-li se o hloubce změny dnes – ta je obrovská. A je rychlá. Jeden z vektorů je čas, lidský čas. Dokonce takový pidičas, jako je generace nebo půlgenerace.

Já mám často pocit, že ve vztahu k internetu jsem ignorant a stařec. Vidím to i u velmi malých dětí. Pronikají do toho systému, jako by se naučily jinou strukturu intelektu než já, intuitivně to umějí, já to intuitivně neumím. Takže já přistoupil později. A pak je moje máma, v mnoha aspektech člověk velmi in, ale dvacet let mi popisuje zážitky bezmoci a vzteku okolo nových médií… Neumí to a zlobí se za ten hendikep, který v téhle oblasti už nikdy nepřekoná.

Je to o kontextu života každého člověka. Stín se zdá odkazovat na černobílý koncept. Světlo a stín, prastarý rozštěp fenoménu; přijde mi zajímavé neběhat od anděla k ďáblu, ale spíš vidět tu diferencovanost. Jak je člověk starý, jestli mu to přineslo něco nového, jestli mu to nedevalvuje to, co uměl, jestli mu to něco nebere. Pak si to koleduje o revoluci rozbíječů strojů. Člověku to může brát i onu klíčovou kvalitu, která spojuje informaci s tím, jak si za ní musel těžce dojít.

Vůbec nevím, co tohle udělá s lidmi. Nemám k tomu ani žádnou zvláštní vizi. Jak mi to téma není moc blízké, tak se mi tím směrem neupíná mysl, tedy ani moc naděje, ani moc strachu. Jsem spíš ten nešikovný uživatel, ke kterému přicházejí lidé různě znepokojení tím, co to dělá. Vracím jim to do starých kontextů. Tam se cítím kompetentní.

Softwarová metafora

Často používám i příměry z počítačového světa, kterému velmi málo rozumím. Říkám lidem, že dětství, primární situace v rodině a kultura, ve které vyrostli, je program, který se instaluje v dětství. Psychoterapie může být způsob, jak se vrátit do programovacího jazyka. Způsob, jak se emocionálně, prožitkově, vzpomínkově dostat do doby, kdy se software instaloval. Věřím, že dobrá psychoterapie může pomoci lépe porozumět starému programu v nás. Pomáhám si tou zjednodušenou představou počítačového světa jako paralelou k lidské psychice, k lidskému vývoji.

Brutálně se zkracuje doba soustředění, čím mladší člověk, tím je to horší. U adolescentů kolem osmi vteřin. Nová média tomu jdou vstříc. Dokonce i noviny a časopisy se rozhodují, zda půjdou cestou krátkých „odpíchnutých“ článků, nebo si budou držet svůj standard a dají složitým tématům dostatek prostoru s rizikem, že čtenář dlouhý článek prostě nebude číst. Je opravdu možné tomu jít naproti a učit se koncentraci nějakým jiným způsobem? Nebo ji už nepotřebujeme?“

Vidíme to už u malých dětí. Rozehrát hru je pro ně náročné a vyžaduje to úsilí. Být pasivní příjemce vizualizované hry je nesmírně lehké. Ale jsou to zcela rozdílné procesy. Aktivita u vizualizované hry bývá pouze ta, že u ní dítě žere dobroty. Celé je to žravé, orální, konzumující, zpasivňující. Pětileté dítě při hře musí vygenerovat proces, musí dát hračku do kontextu, zapojit fantazii, když je to jednoduchá hračka, musí k ní něco přidělat, dovytvořit, pospojovat…

Zdání interaktivity

Pak zkusí pro hru získat rodiče. Tam už se děje něco živějšího, spolupracují, rodič zapomene, že si hraje a začne ho to bavit… Vzniká tvořivá rovnováha .Je tu vidět kvalitativní rozdíl mezi procesem hry a televizí. Počítač je jen pokračování onoho kukátka někam jinam a obrovsky zdokonaluje zdání interaktivity. Navíc je tu hrozba závislosti, protože dítě ztrácí motivaci vytvářet imaginativní svět.

To, co dítě dělá, se také nesmírně rychle obtiskne do toho, jak o tom mluví. Rodič pak slyší zprávu o fragmentovaném světě, který není celistvý. Dítě zkracováním textů navíc přichází o možnost být v příběhu, domýšlet ho, vést rozhovor s figurami, které se vyvíjejí, dovytvořit je a dát jim život. A vedle toho je virtuální svět, jeho doslovnost, která rychle nasytí hlad, ale je to mentálně strašně špatný hamburger.

Ta hra, ten přístroj, jazyk toho přístroje, to všechno je navíc oblíbené danou věkovou skupinou. Takže nemít to, neznat to, to dítě vylučuje. Pokud je to dobře disponovaná osobnost, umí imponovat jinde, získat zájem jinak, je sociálně stabilní, tvořivá, může to ustát. Jen s lehkou nejistotou – a kdo ji nemá? Popisuji to, abych ukázal, že to vůbec není sranda. Může to dítě dostat do segregace, pocitu méněcennosti.

Máma, která v tu chvíli doplňuje nezralé dítěte, přirozeně cítí tu obavu a řeší – „mám koupit ten debilní počítač nebo tu konzoli, mám to povolit? Ale do jaké míry, kolik, vždyť je to infekční, vždyť proti tomu koronavirus je úplné prd…“

Kvalitní čas

Já často cituji jeden starý výzkum, který jsem kdysi četl. Týká se kvalitního času mezi matkou a dítětem. Ten čas je jasně definován jako čas, kdy je matka schopna se vrátit do mentálního stavu dítěte; a pak se něco děje – porozumění, hra… To ale znamená, že dospělý, kterého bolí nohy a záda, si například musí kleknout. Pokorně musí na kolena, musí na zem. On ale nechce na zem. Má sukni, kostým, navíc většinou nemá čas si kleknout, protože ve vzpřímené pozici honí to či ono.

Ve studii byla škála kvality toho času. Dívat se společně na televizi není kvalitní čas. Číst dítěti pohádku je kvalitní čas. Vyprávět pohádku je kvalitnější čas. Přehrávat pohádku interakčně je ještě kvalitnější čas. A pak tam byly škály, kolik toho času je. Mnoho matek vůbec nikdy nedosáhlo této kvality. Prostě nevznikla. Byly tam časy okolo třiceti vteřin za den – těch dosáhlo zhruba osmdesát procent zbylých matek.

Mám chuť dát tenhle prastarý výzkum do kontextu jiné kvalitativní změny. Jak se počítačový mikrosvět, o kterém si povídáme, stane alternací něčeho, co bylo kvalitativně úplně jiné; a my si ani nemusíme všimnout, že to zemřelo. Nebo že už to v našem životě není. Jako schopnost hry mezi matkou a dítětem. Schopnost přiblížení se, schopnost vystoupit z pozic – drahý komplexní proces a dovednost.

Internet je hrozně špatná matka

Raději budeme vláčet dítě za ruku tam či onam, tam je kroužek, tam stěna, tam trampolína, nám zůstává pocit superkreativních matek, ale ve skutečnosti psychologicky pořád jen vláčíme dítě za ruku, protože už jede autobus.

Zdá se mi, že něco podobného se děje ve virtuálním světě. Že je to prostě hrozně špatná matka.

Jsme v informační válce? Ptám se po vašem pocitu. Co ten pojem s vámi dělá?

Vlastně to se mnou nedělá skoro nic a musím se ptát, proč mě takováhle formulace více nezasahuje. Asi je to nějakou mojí iluzí, mám pocit, že se mě ta válka netýká, protože je mi to prostředí cizí.

I noviny a knihy vždycky byly nějakou extrakcí světa. Někdo, kdo uměl psát, třeba Karel Čapek, napsal sloupek nebo povídku. Povídka vytrhuje z reality její část, poetizuje ji, vytahuje pointu. Nebo je to podobenství, je to pejsek s kočičkou, ale děje se tam to, co se děje mezi lidmi. Všichni to chápou, je na tom sjednocení a zážitek harmonické metafory.

Už jen slovo, formulace, vytahuje ze světa esenci, extrakci, kterou lidé sdílejí. To je něco úplně prastarého. U novin a knih to drželo kontakt s realitou, dělo se to pomalu v čase a tím to zachovávalo větší díl kontextu. Teď je to tak rychlé, tak vyvíjející, tak manipulativní, že vlastně nevíme, co si s tou informací počít. Chceme ji zkonzumovat postaru s tím pocitem „aha, tak teď to vím“, a zjišťujeme, že v takovém množství informací nejsme schopni diferencovat.

Určitě se něco posunulo. Od nedostatku informací k inflaci informací a k neschopnosti je subjektivně smysluplně vytřídit, natož zpracovávat a využívat ke kvalitativní změně života. Může se stát, že nám spadne server, informace ztratí svou formativní hodnotu úplně a bude jen zahlcovat. Co si počneme, když tolik informací neponese vlastně žádnou? Čím se budeme formovat?

Informace devalvují, čím se budeme formovat?

Pravděpodobně něčím horším. Třeba nejbližším davem. Nebo tím, že nám dá někdo rychle satisfakci, pocit, že si myslíme to samé. Nebo spíš prožíváme to samé. Bez informace. Nahradí ji akce. Nejlépe ještě výbušná, agresivní, protože to dává člověku pocit zpětné vazby, že koná. Takže bych čekal množství inhibovaných a vzápětí nějak manipulovaných osob.

Informace je vždycky už interpretace světa. Interpretace se musí nějak spárovat se subjektem, nějak se potkat. Pak přichází zájem, emoce, „taky to tak mám“… Jestliže před padesáti lety měla naše generace fantazii, že ten, kdo blokuje informace, drží moc a ovládá, tak dnes se to výrazně posunulo někam, kam jsem si to představit neuměl.

Informace dostáváme, ale v takovém množství a v takovém specifickém výběru, kterému se obtížně bráníme a obtížně jej diferencujeme. Ovládáni nejsme tím, že informace někdo drží, ale způsobem, jak je pouští. To je zásadní posun.

Společný čas skončil. Připadal mi krátký a velmi naplněný. Odnáším si pocit, že máme před sebou všichni spoustu práce.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme!

Verbíři a krysaři – děláme si to sami (1)

608 Shlédnuto

Ještě jednou k FB přátelům, ale nejen k nim.

Kategorie v nadpisu jsou pomocné. Řadím si do nich lidi, které na FB potkávám a vůbec jejich aktivitám nerozumím. Vlastně ne – to ještě samo o sobě nestačí. Řadím sem lidi, jejichž aktivitám nerozumím a přesto raketovým tempem nabírají přátele a příznivce, zakládají skupiny a vytvářejí společenství na základě záhadného čehosi, jež mně nedává smysl.

Příklad první:

Profil s historií, na první pohled ničím nápadný, zhruba se dvěma stovkami přátel. Během čtyřiadvaceti hodin vstupuje do několika desítek skupin, většinou politicky zaměřených. Vkládá do nich příspěvky odpovídající tónu, který v oněch skupinách rezonuje. Trvá mu tři týdny nasbírat fascinující dva tisíce přátel. Po dvou měsících se ustálí na třech a půl tisících a zakládá skupinu. Skupinu, která nepřináší nic jiného, než skupiny na dané téma již existující.

Přátele nabírá chytře – mísí se tu tváře, které se často objevují v oněch již existujících skupinách, s osobnostmi, jejichž názory jsou touto komunitou s úctou přijímány a sdíleny. Oni jsou pak pro jeho další rekruty zárukou – tento profil je osoba uznávaná většinou, včetně „celebrit“, netřeba se obávat.

Komunikuje naprosto minimálně. Když už v diskusi pod příspěvkem reaguje, obvykle krátkými slogany, popřípadě obrázky vágně navazujícími na téma – ty bývají hrubšího zrna (zvracení nad výroky politiků nebo jejich karikatury ve zvířecích podobách, špatné photoshopové koláže se řvavými nápisy). Tyto reakce mnohokrát opakuje v téže diskusi.

Jeho vlastní příspěvky byly zpočátku podobné jeho reakcím v diskusi a sbíraly spousty lajků. Občas si přivlastnil něčí článek. Jednou za čas zkusmo vložil příspěvek, vyzývající k nějaké radikálnější akci (generální stávka, otevřený dopis na cizí ambasádu, výzva k ochotě zemřít za společnou věc). Když se setkal s negativní odezvou nebo přspěvek zůstal bez odezvy, nestalo se – nic. Pokračoval stejně jako předtím.

Později už vkládal převážně příspěvky jednoho konkrétního média. Nic víc dělat nepotřeboval – nabral si stovky přátel, dostal desítky lajků a všichni sdíleli osvědčenéh redaktora tak či onak do všech skupin. Náš profil mezitím založil svou skupinu, kam sdílí dál tyto příspěvky. Nemusí nic vymyslet, nic vlastního k tomu nedodává, není třeba. Několikatisícový stroj už jede samospádem.

Nabízejí se otázky. Proč to dělá, když nikdy nepublikoval žádný vlastní záměr, žádnou doktrinu, kolem které by bylo třeba vytvořit vlastní skupinu, když jsou se stejným tématem a stejnými příspěvky desítky jiných? Proč to udržuje v chodu, když pod příspěvky ani na své zdi nekomunikuje se svým fanklubem téměř vůbec, jen tam nechává lidi komentovat a na většinu otázek neodpovídá ani ve skupině, ani na své zdi? A pak zásadní otázka, která spojuje tento profil se spoustou podobných. Proč to nikomu nepřipadá zvláštní?

Jak je možné, že třem tisícům lidí vyhovuje hodnotit desítkami emotikonů příspěvky zcela odosobněné? Jak je možné, že se nikdo nepozastaví nad tím, že onen profil nikdy nic vlastního nepíše a nikomu neodpovídá? Opravdu nám tohle stačí? Je skutečně naše touha někam patřit tak intenzivní, že je nám jedno, kam to bude nebo kdo a proč za tím stojí?

– pokračování příště –

– ava –

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás! Děkujeme!

VOLEBNÍ SPECIÁL

474 Shlédnuto

Úvod

Když se nám nelíbí něco, co se děje v naší zemi, existuje jediný legální způsob, jak to ovlivnit – jít k volbám a dát svůj hlas někomu, o kom se domníváme, že je schopen oné změny dosáhnout. Většina z nás má s volbami už nějakou zkušenost. Mnozí se zklamali v těch, jimž svůj hlas s touto důvěrou odevzdali, někteří lámou hůl nad volbami jako takovými a jiní naopak mají jasno a své stanovisko celý život nezmění. Před každými volbami navíc dorostou do voličského věku další mladí, pro něž to bude premiéra.

Nelekejte se, Cui bono nemá ambici být komukoli rádcem v tom, koho a proč je dobré a správné volit. Tento projekt je a chce zůstaat striktně apolitický. Zabývá se obranou proti manipulacím. Zkušenosti z předvolebních období u nás i ve světě v posledních letech jsou z tohoto pohledu varující – v předvolebních bojích se používá a často i zneužívá cokoli, bylo by divné, kdyby platformy s takovým dosahem, jaký mají sociální sítě, zůstaly ušetřeny.

Proto pro vás otvíráme volební speciál, kde budeme mapovat podvody a manipulace, které překračují hranici čestného boje. I v tomto případě budeme rádi, když nám do skupiny nebo na messenger pošlete Vaše zkušenosti. Zároveň bychom byli rádi, kdyby se do našeho projektu zapojili i Slováci, u nichž je předvolební kampaň v plném proudu a jistě by k tomuto tématu měli spoustu nesmírně cenných podnětů.

Proč začínáme teď, když nejbližší volby jsou až na podzim?

Začínáme už teď, protože ti, kteří chtějí být zvoleni, už dávno začali. Pokud se nechceme ocitnout na chvostě celého příběhu, musíme se kolem sebe dobře dívat teď, ti, které chceme volit, jsou si sakra vědomi toho, že už teď záleží na každé maličkosti.

Bohatá nevěsta

Jsme v situaci bohaté nevěsty, kterou si budou strany předcházet a namlouvat. A pro bohatou nevěstu není snadné prokouknout, kdo tak činí pro mrzký groš a kdo z lásky. Naše situace je o to těžší, že nejde jen o naše osobní štěstí a spokojenost, ale o celou zemi.

Buďme tedy pozorní

Budeme vás upozorňovat na nepěkné a podvodné praktiky, které souvisí s volbami. Zaměříme se ale jen na ty, které se týkají jednotlivců, popřípadě diskusních skupin. Činnost médií je v tuto chvíli nad naše možnosti a navíc se jí již zabývá několik velmi kvalitních projektů, jimž nechceme konkurovat. Potkáte-li se s manipulací nebo nevysvětlitelnou reakcí skupiny nebo jednotlivce na sociální síti, pošlete nám svá zjištění, prošetříme je, zanalyzujeme a navrhneme přiměřenou obranu. V nejbližších dnech zveřejníme první díl navazující na seriál o FB přátelstvích.

Buďme všichni pozorní, jde tu o budoucnost. Už teď.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás na Startovači! Děkujeme!

„Znáte tajná přání svého partnera? Chcete vědět víc?“

805 Shlédnuto

Dotazníky, osobnostní testy, kvízy, hry a další…

Kdo by nechtěl, viďte? Čteme si zprávy od přátel, novinky, reklamy – a z ničeho nic na nás vykoukne takovýhle nebo podobný text. Jste rozený leader? Doceňují vás vaši přátelé? Umíte šetřit? Zjistěte své IQ během několika minut! Stačí „jen“ rozkliknout a odpovědět na pár otázek. Kdo by odolal.

Nebo dotazník (skutečný příspěvek): Pro FF UK pracujeme na výzkumu ohledně etiky terapeutické práce, zaručujeme dodržení ochrany osobních údajů, jméno vedoucí práce, ale – jméno tazatelky chybí, není uvedeno, kdo ručí za ochranu osobních údajů, odkaz vede ke zcela anonymnímu google dokumentu bez hlavičky, kde vyplňujeme demografické údaje a mnoho dalšího. A to má tento dotazník alespoň úvod a jakés takés vysvětlení, v úvodu je mailový kontakt na tazatelku s výzvou, abychom ji kontaktovali v případě jakýchkoli dotazů. Na náš dotaz však zůstal němý. Mnoho jiných dotazníků ale odkazuje na google dokument rovnou, bez vysvětlení, spoléhá se na to, že důvěřujeme tomu, kdo dotazník sdílel.

Nebo: „Zjistěte, k jakému znamení inklinujete a jaké byste měli zvolit zaměstnání.“ Jakkoli nedůležité je naše stanovisko k astrologii, k odpovědi na uvedenou otázku je nezbytné, abyste autorovi příspěvku poskytli minimálně kompletní datum narození a to často není všechno. Pokud tedy spolupracujeme s numerologem nebo astrologem, je dobré ho znát, držet se doporučení někoho spolehlivého, zkrátka nevysypat svá nacionále dotazujícímu se automatu.

Nevyhneme se tomu ani v messengeru: „Bude-li vás kontaktovat to a to číslo, neberte to, jsou to hekři! ROZEŠLI CO NEJVÍCE LIDEM!“ Nebo: „Nesdílejte fotografie a příspěvky, položte prst tam a tam a zkopírujte, rozešlete všem známým!“ a bohužel i: „Nepřetrhni tento řetěz štěstí, pošli sedmi přátelům i mně zpět a do tří dnů očekávej změnu k lepšímu!“.

Nebo prostě pro pobavení: Jaké jste zvíře? Jaká rasa psa? Jaká květina? Existuje spousta her a kvízů, které vám facebook nabízí k ukrácení dlouhé chvíle. Ne všechny jsou čistě oddechové jako Solitaire nebo vědomostní a dovednostní jako třeba Word Blitz. V nabídce i na hlavní zdi potkáte IQ testy, kvízy, které mají prověřit vaši pozornost, vzdělání… I tady se doberete k výsledku teprve po zodpovězení několika – nebo mnoha – otázek.

Takže si to shrneme: Co je společným jmenovatelem všech výše zmíněných jevů?

Někdo po nás něco chce a nevíme kdo a nevíme proč. Jediné informace, z nichž se můžeme dohadovat, tam vložil onen někdo a z důvodů známých pouze jemu.

Chce po nás informace, data, úkony, nic z toho by nás nenapadlo jen tak udělat, nasdílet, kopírovat, někomu posílat. Reagujeme na výzvu neznámého člověka, aniž známe skutečný účel.

Online prostředí je nebezpečné. I sama firma Facebook čelila několikrát obviněním z poskytnutí dat svých uživatelů někomu dalšímu. Ne jen tak, pro velmi tučný zisk. Ta data facebook získal od nás samotných. Některá už výměnou za to, že nám tento online prostor poskytuje. A mnohá další prostě proto, že se naše odpovědi na všechny možné zvídavé otázky v kvízech, průzkumech, hrách nebo dotaznících kdesi ukládají. A majitel toho prostoru, tedy Facebook, Google, Youtube a další s nimi mohou nakládat, jak se jim zlíbí, nebo téměř jak se jim zlíbí. Poskytujeme jim s tím souhlas přijetím jejich podmínek.

Autorům průzkumů, her a dotazníků poskytujeme stejný souhlas tím, že odpovídáme, aniž bychom se více ptali. Za zneužití našich údajů si tedy můžeme sami. A nejen to – může se snadno stát, že rozesíláním nevinné hry nebo kvízu taháme data z přátel nebo blízkých ve prospěch někoho, o jehož existenci nemáme ponětí.

Jeden příklad za všechny – ovlivnění výsledků referenda o Brexitu nebo prezidentské volby v USA bylo mimo jiné možné i díky datům z osobnostních testů – těch zcela nevinných návnad typu „Rozumíte své kočce?“. Ovlivňovatelé tak měli celou paletu údajů o konkrétních lidech. Na tyto údaje pak bylo snadné přesně zacílit nabídku. Což bohužel není bubák, ale prokázaný fakt.

Co tedy dělat?

1) Přijde-li nám průzkumový dotazník, který považujeme za smysluplný, ověřme si před vyplněním i sdílením autora, popřípadě existenci projektu. Bez tohoto základního ověření můžeme vyplněním a sdílením podporovat něco, o čem zhola nic nevíme.

2) Osobnostní testy, ať už žertovné nebo vědecky se tvářící, které začínají lákadly typu „jste dobrý šéf?“ nebo „jak si po třicítce zachovat přitažlivost?“ nebo „sedm způsobů jak zaručeně shodit bez diety“, jsou téměř s jistotou pasti. Nemusí se vždy jednat o sběr dat, rozhodně ale někdo touží spíš po tom, abyste rozklikli odkaz, než abyste se cítili lépe.

3) O řetězových mailech už jsme všichni leccos slyšeli, v messengeru jsme ale stále opatrní méně, od přátel nečekáme poplašné zprávy ani nesmyslné spamování. Takže pokud nám přijde zpráva „bacha na tenhle telefon, jsou to hackeři, rozešli všem!“, chceme své ostatní přátele ochránit a poslušně rozesíláme, stejně jako zprávu o dítěti s leukémií, které potřebuje tu a tu krevní skupinu.

Tady je dobré mrknout na některý server, který se zbývá hoaxy, stačí vložit část textu zprávy a dozvíte se, jestli jste jeden z tisíců, které se na zprávu už nabalily, nebo sdílíte skutečnou žádost o urgentní pomoc. Další pomůckou může být i to, že „rozešli všem“ se spoustou vykřičníků bývá záruka hoaxu nebo spamu. Každopádně – pokud nemáte pádný důvod zprávě věřit, přerušte ten řetěz a neposílejte to dál jen proto, že kdosi neznámý napsal, že to máte udělat.

A na druhé straně…

4) Jste-li autorem průzkumu, testu, dotazníku nebo hry a chcete tento svůj produkt šířit, odpovídejte, prosím, na paranoidní dotazy svých zákazníků ve světle výše napsaného shovívavěji než dosud; pokuste se jim o sobě a o účelu vaší aktivity poskytnout všechny důležité informace. Odměnou vám budiž vědomí, že nejste jedním z nebezpečí číhajících v online světě. To by za kus trpělivosti a transparentnosti mohlo stát.

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás na Startovači! Děkujeme!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část čtvrtá)

830 Shlédnuto

Střelivem v hybridní operaci ?

Falešné profily a vyhrocené diskuse, o nichž jsme mluvili v předchozích částech seriálu, mohou – ale nemusí – být součástí větší hry, kterou nejsme schopni dohlédnout. Ani v takovém případě to nemusí být hra mimo mantinely podvodu, špatného (nebo koneckonců i dobrého) žertu, případně číhosi fikaného PR, ať už profesionálního nebo amatérského.

Hned na začátku jsme upozorňovali na to, že pojmy jako je troll nebo hybridní válka je třeba šetřit, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jsou tyto pojmy mladé a jejich definice není snadno uchopitelná, a pak, i kdybychom měli tu smůlu a padli do rány někomu, kdo skutečně z přesvědčení, za úplatu nebo z obou důvodů slouží jinému státu (což je jeden ze základů definice hybridní operace – že alespoň na jedné straně konfliktu stojí stát), bude dle názoru odborníků na hybridní válku pro nás jako pro laiky pravděpodobně velmi nesnadné to poznat a téměř nemožné to dokázat.

Člověka nelze pro pouhé podezření bez jasných důkazů veřejně (a máloco je tak veřejné jako facebook, to je vždy třeba mít na paměti) označit za podvodníka, trolla nebo něco podobného. Kdybychom se mýlili, mohli bychom ho vystavit podezření. A facebook je udělaný tak, že se nikdo moc nemaže s kontextem. Na základě podezření může dojít k veřejnému lynči a člověk už jednou takto označený bude podle vzoru “na každém šprochu pravdy trochu” pro mnoho lidí zkrátka divný, nedůvěryhodný, troll a hotovo. Pomohli bychom tak právě tomu, čemu se snažíme čelit – totiž dojmu, že nelze věřit ničemu a nikomu.

Pojďme si setkání s podivnostmi shrnout a postupy zobecnit

Potkáte-li se s něčím, co akutně ohrožuje vás nebo někoho jiného (výhrůžky, nabádání k trestným činům, k ubližování sobě, druhým, zvířatům, pokud vidíte evidentní podvod…), je třeba se obrátit na policii, nejlépe okamžitě. Rozhodně si v tu chvíli udělejte screenshot/y toho, co vás nebo někoho ohrožuje. Reálná hrozba nemusí zmizet ani poté, co zmizí vašim očím její odraz na sociální síti. V nejhorším budete za vola, ale pokud na druhé misce vah je záchrana života nebo zdraví, rozhodně neváhejte.

U podivností, kde účel nelze na místě prokázat, je to už těžší. I tady je dobré si pořídit screenshot toho, co vám vrtá hlavou, možná ho teď nevyužijete, ale až narazíte na něco podobného, můžete to porovnat a pokud se nemýlíte, může mít takový screen pro policii nebo jiné profíky cenu zlata. Sofistikovanou síť zahraničních školených škodičů si ale může troufnout rozeznat málokdo, natož se jim efektivně bránit.

Shrnutí

Shrňme si tedy raději zásady opatrnosti z předchozích částí a přidejme několik navíc. Lze tím eliminovat nechtěnou účast ve většině švindlů od těch spíš legračních až po ty skutečně nebezpečné.

FB PŘÁTELÉ

1) Do přátel si přidávejme ideálně lidi, které známe.

2) Žádá-li nás o přátelství neznámý, zkontrolujme žádosti o zprávy, přátelství bez vysvětlení (pokud možno) nepřijímejme. Když už to uděláme a máme pochybnosti, oslovme přítele a zůstane-li to bez odezvy, je bezpečnější ho z přátel odebrat. Je dobré tak naložit i s těmi, které máme v přátelích dlouho a vůbec se neprojevují.

DISKUSE

1) Reagovat rychle nás nutí prostředí a ješitnost, téma nám neuteče a když ano, nic se nestane. Čas na rozmyšlenou je cennější než rychlá reakce bez rozmyslu.

2) Podpořit někoho nebo přimout něčí podporu v diskusi je fajn. Jde-li však o člověka, kterého neznáme, neznáme ani jeho motivaci, nenechme se vyprovokovat k útokům na někoho dalšího a činí-li to náš spojenec, distancujme se od toho. S podporou – svou i tou od jiných – je dobré zacházet opatrně.

3) Pokud je to jen trochu možné, používejme místo emotikonů stará dobrá slova a věty.

4) Dovolme si v diskusi jen to, co bychom si byli ochotni dovolit v místnosti plné cizích lidí. Vše ostatní patří do soukromí nebo mezi lidi, s nimiž se známe osobně.

Jak může pomoci Cui bono?

PODIVNOSTI

Projekt Cui bono vznikl proto, aby pomohl vytvářet jednoduché postupy, jimiž jde předcházet nebo čelit nebezpečným schématům. Potkáte-li se s nevysvětlitelným chováním profilu, skupiny nebo stránky, pokud máte s online prostředím nepříjemnou a nepochopitelnou zkušenost, setkali jste se s jevem, který vám nepřestává vrtat hlavou a nutí vás se ptát „o co jde?“, podělte se o tuhle zkušenost s námi.

Vstupte do skupiny nebo nám pošlete zprávu na messenger!

Prošetříme Váš podnět a pokud objevíme zneužití, podfuk nebo jakoukoli nebezpečnou hru s nic netušícími uživateli sociálních sítí, zveřejníme výsledek s doporučenou obranou. Napište nám, popište, s čím jste se potkali, případně přidejte odkazy nebo screenshoty.

Všichni členové týmu jsou vázáni mlčenivostí o detailech podnětů a výsledky pátrání i návrhy řešení zveřejňujeme ve zobecněné podobě, aby Váš podnět mohl pomoci i dalším lidem s podobnou zkušeností. Vaše soukromí budeme ctít a na Vaše podněty se moc těšíme!

Zaujali jsme Vás? Podpořte nás na Startovači! Děkujeme!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část třetí)

1 214 Shlédnuto

Nepřítel mého nepřítele

Existuje úsloví, které mi běží v posledních měsících v souvislosti s naším tématem hlavou stále častěji. To úsloví zní „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. První zmínky o něm se dobereme už čtyři století před Kristem v indických spisech. Obecně mluví o tom, že je výhodné se spojit proti společnému nepříteli. Vzniká nám tím spojenec, s nímž můžeme v mnohém nesouhlasit, můžeme s ním být dokonce i ve sporu, ale tváří v tvář společnému nebezpečí jsme ochotni nechat nesouhlas a spory stranou.

Náš seriál se věnuje možnostem využití a zneužití facebookových přátelství. Ta, stejně jako skutečná přátelství, vznikají na základě sympatie, která má ale v online světě daleko horší vybavení než ve světě offline. Na sociální síti nemáme možnost vidět danou osobu zblízka, až na výjimky neslyšíme její hlas, nevidíme její gesta, pohyby, necítíme její pach (ano, i tím se v offline světě naše sympatie řídí, často aniž bychom si toho byli vědomi).

Co nám tedy zbývá? Profilová fotografie, ostatní fotky, můžeme si přečíst, co neznámý člověk píše a jak to píše, vidět, jaké příspěvky sdílí. Mluvili jsme už o jedné ze základních charakteristik facebooku, jíž je vše zjednodušovat, černobílit, vypichovat to, co je „víc sexy“, tedy akci, konflikt, skandál. Dáš lajk, souhlasíš, dáš smajlíka, pohrdáš. Podle takto okosených projevů lidské bytosti si děláme představu o živých lidech, s nimiž se chceme nebo nechceme facebookově přátelit.

Co nás vlastně vede k tomu, abychom zvažovali přátelství s lidmi, které známe tak málo? Je to prosté. Jsme pod tlakem masivní nabídky platformy samotné. Zejména pokud se nám už někdy povedlo narazit na někoho, s nímž souzníme, kdo pro nás znamená obohacení, spřízněnou duši, je snadné si říci – proč ne?

K tématu třetí části našeho seriálu se musíme ponořit do svérázného světa veřejných online diskusí. To je disciplína, v níž je ohrožen každý. Umí to vypadat jako simulace bitvy. Kdo to někdy zažil, sám ví, jaký je to pocit, když vás za vyjádřený postoj zasypou mraky lajků a srdíček, nebo se na vás naopak všichni sesypou. V tu chvíli vám spřízněná duše připadá jako dar z nebes. Facebookové přátelství s někým, kdo se vám v takové debatě postaví v bok, je pak nasnadě.

A tady se dostáváme k tomu kruciálnímu momentu. V tu chvíli nemáme myšlenky na to, abychom tomu nečekanému spojenci lustrovali profil. Jsme zcela lidsky a zcela právem vděční za podporu, o svém postoji jsme přesvědčení a diskutující to nechtěli chápat, úplně nesmyslně na nás útočili, i když jsme byli v právu, tohle byl jediný rozumný člověk široko daleko. Tak se nám v přátelích ocitne člověk, o němž nevíme nic jiného než to, že stejně jako my nesouhlasil s ostatními diskutujícími.

To samo o sobě je je jeden z nejhezčích způsobů, jak přijít k přátelství. Bratrství ve zbrani bývá základem nejtrvalejších a nejpevnějších přátelských vztahů. Jako možnému nebezpečí se tomuto způsobu vzniku FB přátelství věnujeme kvůli magickému vlivu facebookové zkratky. Algoritmus platformy nemilosrdně vyhledává krvavé maso, které by nám předhodil, a co nejjednodušší schémata JAK vnímat a reagovat. Líbí? Enter. Nelíbí? Enter. Sympatie? Enter. Na všechno je ikonka, abychom netápali. Je se mnou? Kamarádi. OK.

Lze si v takovém vesmíru vůbec dovolit luxus zvaný důvěra? Facebook dělá opravdu hodně pro to, abychom se tak jemnými nuancemi nezabývali. Je pravda, že je v jeho nabídce pár nástrojů, které nás mohou podobných situací ušetřit, stojí to ale hodně klikání a obvykle se do těch míst dostaneme až po velmi bolestné zkušenosti. Například zrušit FB profil je otázka poměrně dlouhého pátrání – pochopitelně. Ani Mark Zuckerberg ani jeho inzerenti si nepřejí, aby z jejich zlatého dolu zmizel byť i jediný dolar.

Fandíte Spartě a zveřejnili jste to? FB vám naservíruje články o tom, jak se Spartě ukřivdilo, s mnoha vykřičníky. Nedá vám to, otevřete příspěvek. Potkáte tam spoustu sympatických lidí, kteří sdílí váš názor, že to byla špinavost, podfuk, zkrátka humbuk. Notujete si, že jim to váš klub příště natře – a najednou se tam, prosím, objeví šílenec, který tvrdí, že to ten rozhodčí zapískal správně. To přestává všechno. Je třeba mu okamžitě a důrazně vysvětlit, jak se věci mají a kde je pravda.

Nebo si představte opačnou situaci. Náhodou se ocitnete v diskusi o tom, že jsou plechovky lepší než skleněné lahve. Vy máte k dispozici supermoderní studii, která říká, že je to blbost. S vervou se pustíte do obhajoby skleněných lahví a až za chvíli zjistíte, že jste se připletli na stránku „Dejte šanci plechovkám“, a že vaše studie tam naopak žádnou šanci nemá. Jistě si umíte představit, jak zaplesá vaše srdéčko, když někdo řekne: moment, to jsem taky slyšel, znělo to rozumně…

To důležité je, že diskuse na FB je jako oříšky. Nemůžete přestat. Někdo napíše nesmysl a vám to nedá, napíšete mu to. Někdo vám něco vyvrací a vy se s ním přete, protože jste si vědomi, že to čtou lidé, které znáte, stejně jako si toho je o svých známých vědom on. Nechcete být za blbce, on nechce být za blbce. Odpovídáte rychle, protože byste mohli vypadat, že vyklízíte pozice. A když dojdou argumenty (ne-li dřív), dojde na invektivy, osočování, výsměch.

V takovém prostředí a v takové náladě se ani v hospodě obvykle mnoho nevyřeší. Tady navíc nepadají facky, neexistuje přirozený ventil té rostoucí naštvanosti, takže se končívá všemožnými výhrůžkami od trestních oznámení až po fyzickou likvidaci. Po takové debatě člověk překypuje emocemi, je zklamaný, naštvaný, žere se pocitem křivdy i viny za některé výroky… V hlavě mu víří scénáře jak takový spor dodatečně vyhrát.

Později nás napadnou věty, které jsme měli použít, efektní argumenty; pokud se nás to dotklo osobně, nakonec to nevydržíme a buď se vrátíme na místo činu nebo napíšeme soukromou zprávu. Pokud se to povede vyřešit smírem, je to paráda. Obvykle se to ale velmi rychle sveze do předchozího modelu a pokud je to veřejně, někdo se přidá k nám, někdo k našemu oponentovi a věc se šíří jako mor. V tu chvíli už si dávno neuvědomujeme, že se hádáme výhradně (nebo téměř výhradně) s lidmi, které vůbec neznáme, kteří vůbec neznají nás. Svět se nám smrskne na „se mnou“ a „proti mně“.

Druhý den jsme buď ukřivdění nebo máme špatné svědomí, to podle nátury. A když se odhodláme se omluvit za svoji půlku včerejší apokalypsy a někdo (obvykle někdo úplně odjinud) nám to neopatrnou formulací shodí, utvrdíme se v tom, že s touhle partičkou se nemá cenu bavit. Kognitivní zkreslení devastující proces dotáhne k dokonalosti. Aniž si uvědomujeme, že jsme naletěli facebooku a sami sobě, vytvoříme stav buď a nebo a bavíme se nadále raději s těmi, kteří našim oponentům nemohou přijít na jméno. A jen na naší schopnosti znovunabytí chladné hlavy a kritického myšlení záleží, jak hluboko se do toho propadneme. Už tady otvíráme vrátka různým přihřívačům.

Představte si, že jste záškodník v týlu nepřítele. Dovedete si představit lepší platformu k manipulaci než vyhrocenou internetovou diskusi? Jste anonymní a když se na někoho nabalíte, vaše působení může mít nedozírný dosah. Poštíváte bez námahy lidi pro sebe výhodným směrem ku svému prospěchu, zatímco vaše cíle makají ze všech sil, aby vám to usnadnili. Pokud se původní konflikt točil kolem témat, kde skutečně o něco jde, lze takhle zjančenou partu navést téměř k čemukoli. A co je na tom nejsmutnější – někdy toho ani není třeba.

Takže jak z toho ven?

Ten, kdo vás podpoří ve vyhrocené debatě, s vámi možná souhlasí v jedné věci na světě, ve zbytku můžete být na úplně opačných názorových pólech. Pokud se konflikt rozpoutal mezi lidmi, kteří se znají, měl by se také mezi nimi vyřešit. Ti, kdo se na diskusi nabalili, neznají kontext a pokud jsou rozumní, od debaty se distancují. Pokud ne, bude pro nás lepší si věc nejdřív vyříkat mezi sebou a u náhodných spojenců si počkat, co se z nich vyklube.

Pokud se diskurs strhl mezi neznámými lidmi, buďte s podporou nebo s jejím přijetím stejně opatrní, jako kdyby se to stalo třeba v tramvaji nebo v restauraci. A vždy platí – když váš oponent argumentuje a váš novopečený spojenec na něj vyrukuje s granátometem, buďte to vy, kdo „spojence“ umírní. Za svůj díl debaty si každý nese zodpovědnost, ZEJMÉNA ve veřejném prostoru a ZEJMÉNA při vážných a zásadních tématech. Když někoho ve vzteku veřejně vykoupete v bahně aniž máte matné tušení, zda si to zaslouží, nebudete mít možná už příležitost to napravit. A facebook má ten hrůzný dosah.

To, že vás něco zaujme, ještě NEZNAMENÁ, že v tom musíte mít jasno. Nenechte se vmanipulovat do facebookem preferovaného stavu buď a nebo, v němž přestane jít o věc. Zjišťujte si informace. Chtít nebýt za blbce a chtít vyhrát je přirozená věc. Ale tisíciletí civilizace nás učí, že toho, kdo nás nepozdravil, nemáme praštit kyjem do hlavy. I kdyby kolem nás byl dav lidí skandujících „majzni ho“.

Zkusme to urovnat. Zkusme tomu dát čas a soukromí. Pomůžeme tím sobě, oponentům i celé věci, zavřeme ta dvířka k manipulacím a zneužití. A naši oponenti a spojenci? Po ovoci je poznáte. Tahle slova, která známe necelé dva tisíce let, jsou dobrým vodítkem, pokud tomu dáme čas. Slovo přítel si trochu trpělivosti zaslouží.

Přítel je víc než jen nepřítel mého nepřítele.

pokračování příště –

Anna Valentová

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem!

Kšeft s facebookovým přátelstvím (část druhá)

570 Shlédnuto

Fígle s identitou aneb falešné profily

Pojďme začít od konce. V této části našeho seriálu úplně vynechme slovo TROLL. Jeho definice není jednoznačná a v diskusích je jeho užití často zavádějící, i tím se význam tohoto slova posouvá a může být spíš ke škodě než ku pomoci. Věnujeme mu – a dalším pojmům z oblasti hybridních strategií – samostatný prostor.

Facebook má pro osobní profily poměrně jasné pravidlo – máte na nich mít jméno, fotografii a datum narození; to vše by mělo být pravé, aby komunita facebooku byla v bezpečí. Tento požadavek jde ovšem obejít tisícem způsobů z tisíce důvodů.

Pornohvězdy a jiné self promo profily

Snad nejjednodušeji definovatelné a rozpoznatelné jsou falešné profily jaksi „čistě na kšeft“. Požádá-li mladého muže o přátelství dívka neuvěřitelných tvarů s exotickým jménem a velmi spoře oblečená, může si být onen mladý muž, není-li shodou okolností Brad Pitt, téměř jist, že této víle jde jen o jedno – o jeho kreditku.

Často se vám také může stát – zejména pokud máte hodně přátel – že vás o přáteství požádá sympatický chlapík nebo dáma a než se nadějete, objevuje se vám na zdi od tohoto „soukromého profilu“ jedna byznysová nabídka za druhou.

Prázdné profily bez přátel a historie

Pokud vás o přátelství požádá profil bez fotografie a třeba jen s několika málo přáteli a posty, ještě to nemusí znamenat, že pro vás představuje nebezpečí. Mnoho lidí zejména starší generace si „teda založilo ten fejsbůk“, když přátelé nebo rodina naléhali, ale nemají potřebu se na něm nijak obzvlášť prezentovat, chtějí mít možnost si prohédnout příspěvky a být pro ty své lidi k dosažení. Pokud vám jméno takového žadatele nic neříká, určitě je lepší zkontrolovat žádosti o zprávy. Nekontaktoval-li vás, počkejte si, až to udělá.

Větší opatrnost už je na místě u profilu podobně prázdného, ale s fotografií zviřátka nebo květinky místo vlastního obličeje. I takový profil může být živý člověk a přátelství s ním vás může obohatit, ale rozhodně je v takovém případě vhodné vyčkat, zda v žádostech o zprávy svou nabídku přátelství zdůvodní. Zejména pokud příspěvky u takového člověka na zdi jsou neutrální nebo se drží jednoho (často bohulibého) tématu, takže se z nich o onom člověku nelze nic dozvědět.

Falešní slavní

Vendelín Švankmachr, který má jako profilovku obzvlášť vydařený portrét Elvise nebo Lea Di Capria, je spíše k pousmání. Navíc to klidně může být nevinná legrace nebo je Vendelín prostě fanda zmíněné osobnosti. Pokud vás ale požádá o přátelství například herecká hvězda nebo slavný spisovatel, ostražitosti je třeba.

Natož pokud vás osloví hrdina seriálu nebo třeba drak (to není žert – skupin milovníků draka Bezzubky z filmů Disneyovy produkce Jak vycvičit draka je hned několik a profily s jeho jménem se také najdou, mají tisíce fanoušků a některé jsou napěchované opravdu odpornými příspěvky – člověk by sotva vymyslel lepší lákadlo pro děti, kdyby ho vymýšlet chtěl, naštěstí nemají na facebooku co dělat).

Tady je třeba se zastavit u pojmosloví a pravidel. Veřejně známé osobnosti mohou mít na facebooku takto ozanačenou stránku. Jsou-li to skutečně ony, mívají tuto stránku označenou jako ověřenou. Taková stránka ovšem nemůže mít přátele ve FB slova smyslu (ty může mít jedině soukromý profil – i ten je možné ověřit a pak je jako ověřený označen), jedině fanoušky. Takže pokud vás žádá třeba zrovna Brad Pitt o přátelství, buďte ve střehu.

Filmové, seriálové nebo literární postavy se na facebooku vyskytovat mohou, musí být ale takto označeny a pokud nejsou, musí být jasně vymezen žánr stránky. To znamená, že můžete vytvořit stránku, která paroduje výroky známého umělce, filmového hrdiny nebo politika nebo je stránkou jeho fanoušků, musí to však na ní být napsáno. Není-li tomu tak, jde o zneužití stránky i podle FB pravidel. Dá to rozum, budu-li se tvářit, že jsem Halina Pawlowská, moje kuchařské recepty bude číst o hodně víc lidí než když je vystavím pod svým jménem.

Facebookový účet – soukromý profil – je ještě něco docela jiného. Pokud vás někdo žádá o přátelství, může to dělat pouze se soukromého profilu. Ten může být jen jeden a pouze na jeho jméno, jedinou výjimkou je legální pseudonym, popřípadě přezdívka – tyto varianty nepředstavují předstíranou identitu. Vydává-li se žadatel za někoho jiného, natož za někoho, kdo neexistuje, v každém případě porušuje pravidla facebooku. K tomu už jistě potřebuje závažný důvod.

Žádá-li mne tedy o přátelství seriálový hrdina, který má navíc v profilu jako informace o sobě reálie existující pouze v seriálu, chci vědět, proč to dělá. Stejně se zachovám v případě soukromého profilu se jménem a fotkou jakékoli slavné osobnosti. Pokud v žádostech o zprávy nenajdu uspokojivé vysvětlení, přátelství nepřijmu. I kdyby měl takový člověk v přátelích desítky mých přátel.

Jistě může existovat velmi dobrý důvod, proč porušuje pravidla facebooku a proč nevystupuje pod svým jménem, pokud mám ale já mít se svým vlastním jménem na tom podíl, chci ten důvod znát. A je jen na mně, zda mi – když se ho dozvím – stačí.

Podvody tohoto typu se dají opravdu dobře využít ke zvýšení dosahu jakéhokoli projektu. Vracíme se tím obloukem k tomu, že velké množství přátel je rovněž využitelné/zneužitelné, protože profilu dodává na důvěryhodnosti, vidíme-li, že máme s dotyčným řadu společných přátel.

Život je nesmírně zamotaná věc a tak se nejspíš může stát, že k vexlům s identitou člověka dovede i dobrý úmysl nebo alespoň srozumitelný a přijatelný důvod. Takových situací je ale tak málo, že zasluhují individuální posouzení a postup rozhodně nejde zobecnit.

V těch ostatních případech je postup jednoduchý. Do přátel si berme lidi, které známe. Žádá-li nás někdo, koho neznáme, počkejme si na jeho důvod (je třeba zkontrolovat žádosti o zprávy). Pokud důvod nenapíše, připadá nám sympatický, má s námi spoustu společných přátel a jde mu o dobrou věc, podle profilu, a tedy žádost přijmeme, nebo jsme žádost zbrkle přijali a teď si nejsme jisti – počkejme, jestli nám za přijetí poděkuje nebo se nějak projeví. Pokud ne, oslovme ho sami. Pokud ano, máme možnost se rozhodnout na základě reakcí. Když ani na oslovení nezareaguje, odeberme ho.

Není bezpečné mít v přítelích člověka, u něhož nemáme tušení, o co mu jde. Můžeme mu sloužit jako lákadlo pro naše přátele. Můžeme mu naletět na spoustu promyšlených triků. Můžeme…

Anna Valentová

– pokračování příště –

Zaujali jsme Vás? Staňte se Patronem Cui bono! Děkujeme…